woman

Jana měla vždycky trochu mindrák z toho, že není typická ženská. Protože hodně sportuje, má dost svalnaté tělo, a ačkoli jí to leckdo závidí, ona to bere jako vadu na kráse.  Stejně jako své rovné boky a malá prsa.  Za všeho nejvíc ale nemá ráda svůj hluboký hlas, kvůli kterému dostávala trojky z hudební výchovy. Zdědila zkrátka mužné rysy i povahu po tatínkovi, který je muž s velkým M. Není divu, že v partě ji důvěrně oslovujeme chlapským ekvivalentem jejího jména. Honzo. Zezačátku se bránila, ale už si zvykla.

Veškeré mindráky ji ovšem opustily ve chvíli, kdy se k nám na jednom z letních festivalů přivařil neznámý mladík, jak vystřižený ze žurnálu. Nejen, že byl tenhle hezoun docela sympaťák, ale navíc mohl oči nechat na naší „Honzině“. Netrvalo dlouho a zmizeli spolu někam na pivo.

My ostatní jsme jí to srdečně přáli. Nejen pro její sebevědomí. Když se vrátila, úplně zářila. A když viděla naše zvědavé výrazy, bylo jasné, že musí podat hlášení. „Takže jmenuje se taky Honza, je taky z Prahy, živí se jako fotograf a ve středu máme rande.“  „Bezva! Tak dej pak vědět, jak to dopadlo,“ stihnu ještě zahlásit, než se vrhneme do davu pod pódiem.

Upřímně, docela jsem na to zapomněla. Na Honzino rande jsem si vzpomněla až ve chvíli, kdy mi zavibrovala smska. „Tomu neuvěříš! Protože ani já sama nevěřim. Nalej mi panáka, za chvíli se stavim.“ Čekala jsem všechno. Čekala jsem, že jí na prvním rande požádá o ruku, čekala jsem erotickou scénu na veřejných záchodcích, čekala jsem nějaký extra trapas, ale tomu, co z ní vypadlo po dvou panácích, tomu se mi vážně věřit nechtělo.

„Za prvé, líbá skvěle. Za druhé, už se nikdy líbat nebudem. Si tam tak sedíme. Povídáme, všechno je fajn. Pijeme vínko. Dokonce mě pozval k sobě domů. Tak si říkám, že dopijeme a můžeme jít. Nejsem sice promiskuitní, ale puritán taky ne, že jo. Už jsme skoro odcházeli, on mě chytne za ruku a zeptá se: Hele Honzo, jsem asi moc zvědavej, ale…  jak dlouho jsi jako Jana. Já na to: Počkej, jak jako Jana?“

„No, nedělej si srandu,“ skočím jí do řeči.

„Počkej, to má ještě pokračování,“ hlásí Honzina a vypráví dál: „On zase: Že vypadáš tak opravdově, víš? Skoro fakt jak holka. Jiný na to potřebujou víc make-upu. Nejdřív mi to nedocházelo, ale pak, jak se zakoktal a snažil se mě rozpačitě zeptat, jestli jsem přešitá nebo mám ještě ptáka, to jsem se málem složila. Takže jsem mu hned potom, co jsem byla schopná mluvit, vysvětlila, že ptáka rozhodně nemám a že jako Jana jsem od narození, to se zase málem složil on. Takže jsme se rozloučili docela zmateně. Ale pochybuju, že se ještě ozve a bude chtít dát druhý kolo.“

Měla pravdu, nechtěl.

Reklama