Zvěčnění se na dokumenty jsme přežili. To utrpení, naštěstí, podstupujeme zřídka. A vzácné chvilky, kdy se musíme legitimovat, už nějak zvládneme. Když úřední osoba srovnává naši osobu s podobenkou, díváme se stranou, jako bychom se za dotyčnou osobu styděli. Odstěhovala se do Humpolce. Tu neznám. Ježišmarja, kdo to je?!

Málokdo se sám sobě na fotografiích líbí. Ocitli jsme se na mušce fotoaparátu zcela nepřipraveni.
„Tys tam nebyla?“ zvedne oči kamarádka, když se rozplývá nad fotografiemi z dovolené.  „Nejsem fotogenická. A kdo jiný by fotil, když ne já, prosím tě.“

Fotit a zachytit rodinku pohromadě i tak dá fušku. A ještě, aby tomu nechyběla atmosféra. Jistě se shodneme, že nejkrásnější jsou fotografie dětí. Čas s nimi letí až moc rychle a ve chvíli, kdy prožívají svá milostná vzplanutí, vytáhneme v šeru ztichlého domova album starých fotografií: na nočníku, ve vaně, první krok, první zub a první řízek.

dita

Děti jsou spontánní a těžko je naaranžujeme, neboť všem nastraženým pastem, které je zdržují, utečou.

Těžko je můžeme nalákat na nějakého ptáčka, který vyletí nebo sýýýýr. Na rozdíl od nás dospělých, dětem stačí přesvědčit se jednou, jestli to či ono funguje. Pak jdou zkoumat dál.

Máte nějaké veselé zážitky z jejich zkoumání, podařilo se vám ho zachytit? Podělíte se o ně s námi? Pište do diskuze nebo na redakční email: redakce@zena-in.cz

 

 

Reklama