Přišel vám taky před časem mail (hoax) se statistikami o obětech znásilnění? A zkoušela jste si ho přečíst například těsně před tím, než vyrazíte ven do tmy? Že ne? Pokud ve vás hlodá paranoia a každému tmavému koutu se vyhýbáte v podezření, že by se za ním mohl skrývat násilník, čekající na vhodnou příležitost, ani to nedělejte. A radši nečtěte vůbec žádnou (byť třeba pravdivou) podobnou statistiku.

Není nad to naplánovat si páteční výlet v brzkých ranních hodinách. Krátce po páté ranní se vydávám na nádraží, kde se má připojit několik dalších lidí. Zabouchnu za sebou dveře a říkám si, že po přečtení výpovědí několika násilníků a varování mojí sestry „hlavně bacha na úchyly“ to bude nejspíš jeden z mnoha adrenalinových zážitků všedního dne. Že to však bude nejdelších 1500 metrů za posledních 20 let, to bych vážně nehádala.

 

Husté mraky mi zlomyslně nepustí na cestu ani jediný paprsek světla, jenže do té tmavé uličky odbočit prostě musím. Odvahu mi dodává jen silná dávka nu-metalu ve sluchátkách. To už mi ovšem z mysli vyplouvají nelichotivá fakta. Podle statistik je totiž nejpravděpodobnější, že muž na ženu zaútočí brzy zrána, mezi pátou a devátou hodinou. Přidávám do kroku.

První věc, kterou muži u potenciální oběti obhlíží, je podle hoaxu prý účes. Nejčastěji budou pronásledovat ženu s culíkem, drdolem, copem, protože je snadné za něj uchopit. Dlouhovlasé ženy jsou stále in, naopak ženy s krátkými vlasy nejsou běžnými cíli. V rychlosti si strkám svůj pevně uvázaný cop pod baret. Druhou věcí, po které se muž dívá, je oblečení. Vyhledávají ženy, jejichž oblečení je snadné rychle odstranit. Zapínám si proto bundu až do posledního knoflíku. A přidávám do kroku.


Nejoblíbenějším místem útočníků jsou prý odlehlá parkoviště. Po jednom z nich zrovna přecházím a každých pět vteřin se velmi „nenápadně“ ohlížím. Hlasitost nu-metalu stahuji na minimum a následně přehrávaní vypínám úplně, abych zaslechla včas kroky případného útočníka. Přidávám do kroku o něco víc.

 

Blížím se do cílové rovinky, nádraží už je v dohledu a já překonávám osobní rekord v rychlochůzi. V posledních 400 metrech před cílem dochází vždy k zajímavému úkazu. To nádraží přede mnou prostě couvá. Ať se ženu sebevíc, pořád mi připadá stejně daleko. Nakonec jsem ho (bohudík) dohnala.

S hurónským smíchem už mě vítá kamarádka, které zjevně neunikl můj ladný sprint na nástupiště, přestože vlak odjíždí až za dvacet minut. „Ty si vážně myslíš, že tě někdo přepadne? Leda, že by se chtěl porvat s chlapem, pod touhle vizáží bych ženskou totiž hledala jen stěží,“ sdělila mi, snad pro útěchu. „Neměla by ses tolik koukat na televizi, má to špatnej vliv,“ dodala soucitně kamarádka. Hlavně bych neměla číst všechno, co se mi objeví ve schránce. A to jsem si bláhově myslela, že bude lepší být paranoidní než mrtvá.

Jak zvládáte cesty domů nebo do práce za tmy? Máte někdy strach? Uměla byste se případnému útočníkovi ubránit?

Reklama