Vážená redakce, vážené Ženy-in!

POZDĚ  v sedmnácti letech na lásku v mém životě rozhodně nebylo. Ukončila jsem tehdy druhý ročník střední školy a užívala si prázdnin u tety v Praze.

V obývacím  pokoji, který byl mým dočasným útočištěm, stálo na stolku u telefonu mnoho starších časopisů dnes již neexistujícího Mladého světa. První, který se mi dostal do ruky, měl stránku otočenou na seznamovací inzeráty. Jeden jako druhý, ani jeden nevybočoval z řady, a přitom jeden z nich mě uhodil do očí. Krátký, stručný, nepodbízivý, ale za to ten pravý, na nějž jsem chtěla odepsat.

Bylo POZDĚ. Inzeráty v rok starém časopisu měly svoji záruku odeslání dávno za sebou.
Rozum tehdy velel, že když člověk něco chce, musí pro to také mnoho udělat. Tetě jsem řekla, že se jdu cournout městem, a místo toho pádila s časopisem na Staroměstské náměstí hledat redakci, kterou jsem bohužel nenašla. Následoval telefonát do redakce, kde jsem prosila, že vím, že volám POZDĚ, ale ať se mnou mají slitování, na inzerátu mi moc záleží, a nadiktovala jim číslo časopisu a inzerátu zároveň.

Tehdy žena na "pravém místě" mi do telefonu sdělila, co mám dělat. Od koupení obálek a známek, až po konečné zmínění o našem telefonickém hovoru v dopise, který budu adresovat k nim do redakce společně s dopisem, jenž chci doručit inzerujícímu. V zápalu očekávání jsem vše udělala podle pokynů a po další dny si užívala prázdnin, časopis s inzerátem pustila nadobro z hlavy.

Druhý prázdninový měsíc jsem nastoupila na povinnou školní praxi do jedné rekreační oblasti a smůla se mi začala lepit na paty. Ráno mě začal bolet palec na pravé ruce, do večera nezvedla ruku a vedoucí, která byla zároveň mojí dočasnou opatrovnici řekla, že musím v noci do nemocnice. Bránila jsem se jak čert kříži, neboť nemocnice jsem se dříve bála snad víc jak smrti. Snažila jsem se ji obměkčit, ať počká na ráno, ale byla neoblomná. V nemocnici dostala od doktorů vynadáno, že jedeme POZDĚ, neboť mě okamžitě vezli s těžkou otravou krve na operační sál. Do do rána bych nepřežila.

Ráno za mnou přijeli rodiče a kromě jiného dovezli dopis s neznámým úhledným písmem. Ve chvíli, kdy jsem dopis otevřela, mi přestalo bít srdce, nebo naopak. Nevím. Kdybych čekala do rána, bylo by POZDĚ, a nikdy bych se nedozvěděla, že mi ten od první chvíle milý neznámý odepsal. On by si samozřejmě myslel, že jsem se rozhodla  na dopis nereagovat, nikoliv že už nežiji, a žil by svůj život jako dřív. Na všechna vysvětlování by bylo POZDĚ.
Protože jsem měla ruku na dlaze, odepisovala jsem horkotěžko levačkou. Domů mě pustili po deseti dnech, kde čekal další dopis od mého již známého. Přál brzké uzdravení, a tak hřál u srdce.

Ze známého se stal přítel, po půl roce dopisování jsme se poprve viděli a po třech letech krásné lásky měli svatbu. Minulý týden mi manžel donesl dvacet nádherných červených růží k pochopitelně dvacátému výročí svatby, a nabídl spanilou vycházku Prahou se všemi úžasnými zastávkami kavárniček a zákoutími na místech, kde jsme kdysi chodívali.

Na všechno mohlo být POZDĚ, nebýt v mém životě náhod. Nikdy také není POZDĚ začít o něco bojovat či usilovat. Mohla jsem tenkrát nechat starý časopis ležet v koutě a vzít si bez problémů nový. Dnes vím, že moje štěstí leželo na té velké hromadě časopisů, a já všechna ta POZDĚ doháněla prosíkem v telefonátu.
Mrzí mě jen, že nemohu poděkovat oné ženě z redakce, která se  zachovala nejen profesionálně, ale hlavně lidsky. POZDĚ mě napadlo ptát se na její jméno.

Možná je jednou ze čtenářek a vybaví si zoufale prosíkový telefonát jedné mladé dívky. Věřím, že nikdy není POZDĚ  touto formou poděkovat, a všem ostatním popřát pěkný den!
Ema K.


Jůůů! To je krásný příběh, až mě zamrazilo. Díky moc za příspěvek. V poště se objevují další bojové fotky, tak já se na ně jdu podívat, a jestli budou stát za to, taky vám je ukážu :-).                                        
                                                                                                                               


Reklama