Vzhledem k tomu, že jsem dnes již jedním příběhem přispěla a v komentáři pod čarou bylo napsáno, že nemusí být příběh jen jeden, podělím se s vámi o další.

Jedno léto jsme trávili v Chorvatsku  v kempu na Makarské riviéře. Naše stanoviště byl  kemp Baško polje. Na korzo jsme chodili do nedalekého městečka Baška voda. Tam se chodívalo po panelové cestě podél moře. Z jedné strany se mohlo sledovat moře a z druhé strany byl střídavě zelený  a suchý porost.
Jednoho večera po koupání a opalování jsme se vypravili na korzo po pobřeží a na zmrzlinu.
Seděli jsme na terase před cukrárnou. Dětem jsem objednala poháry. Ejhle, dostaly takové, jaké nechtěly. A z nevinného posezení bylo peklo. To manžel nevydržel a opustil nás. Zůstala jsem s dětmi sama.  Když jsem dojedla po dětech to, co nechtěly, vydali jsme se zpět ke stanu.
Když jsme došli k cestě, která nás měla odvést zpět do kempu, byl požár. Někdo v tom parnu odhodil cigaretu do vysušeného porostu. Foukal vítr a oheň se šířil velkou rychlostí směrem na kemp. Jak se dostat ke stanu? Kde je manžel? Ví o tom, co se tady děje? Nebude si o nás dělat starosti? Bylo najednou hodně otazníků. Největší váha byla v tu chvli na mně. Měla jsem na starosti děti.  Byly vyplašené, no a já vlastně taky. Říkala jsem si, zachovej chladnou hlavu .
Chtěla jsem s dětmi ke stanu alespoň po pobřeží vodou. Cesta byla totiž asi o 5 metrů výš než pláž. Nešlo to, kouř se valil a štípal do očí. Čekaly jsme až  to trochu ustane. Nikdy jsem neviděla požár v takovém rozsahu a taky jak rychle se šíří.
Ani nevím, po jaké době šlo jít zpět.
Když jsme dorazili do kempu – nikdy bych nevěřila, jak rychle může být kemp prázdný.
Byli jsme konečně u stanu. Po cestě jsem si s dětmi rozdělila úkoly, kdo co rychle udělá, abychom opustili kemp.
Při otevření stanu jsem se zděsila. Zjistila jsem, že chybí tašky s oblečením. Rychle jsem se podívala na místa, kde jsem měla různě rozstrkané peníze a doklady. Nikde nebyly. Tak ještě k tomu všemu jsme přišli o všechny věci.  Hlavou mi  proběhlo, jak vycestujeme domů. Co řeknu manželovi a jak se budu tvářit. Byla jsem jak opařená a nestála za nic.
Konečně se objevil. Netušil, co mi běží hlavou. Začala jsem mu líčit, co jsem u stanu zjistila. On na to, že to všechno uklidil do auta. Začalo mi bušit srdce a myslela jsem si, že se o mě pokusí infarkt. Nakonec všechno dobře dopadlo. Požár byl uhašen. Doklady  s oblečením „nalezeny“  a my se v klidu ve stavu pohotovosti vyspali až do rána.

vrzi


Milá vrzi,
díky za napínavý příběh, ale nechávat peníze ve stanu bych si v Chorvatsku asi netroufla.Požár nepožár.

Reklama