Ať už se na to feministicky smýšlející ženy dívají jakkoli, pořád jsou věci, které přísluší spíše mužům. Třeba taková žádost o ruku. Je to stále hezká tradice, nebo pouhý přežitek? Tři z vás před svými partnery skutečně poklekly. Proč a jak to udělaly?

Poprvé jsem to zkazila, tak byla řada na mně

Osmatřicetiletá top manažerka Gabriela požádala o ruku svého životního partnera ve chvíli, kdy zjistila, že je těhotná. „Nevím, jestli to bylo těmi rozbouřenými hormony, nebo mi prostě jen došlo, že není na co čekat. Poklekla jsem před svého partnera a v ruce jsem držela místo prstenu pozitivní těhotenský test. Se slzami v očích jsem mu řekla, že on je ten pravý, a moc ráda bych se stala jeho ženou, když už budu i matkou jeho dítěte. Popravdě, nervozitou mi stékaly krůpěje potu po zádech. Nebylo totiž jasné, co odpoví. Ne že by byl ten typ, co se nechce ženit, právě naopak. Ale… Jde o to, že si mě chtěl vzít už před pěti lety. Tehdy požádal o ruku on mě, ale já husa ho odmítla. V té době mi ještě připadalo na svatbu brzy a papír na to, že se milujeme, pro mě byl zbytečný. A jak to dopadlo? Řekl ano, ale dal si pekelně dlouhých pár minut na čas, aby mě vydusil,“ usmívá se čerstvá novomanželka i maminka. Svatbu stihli ještě před narozením potomka.

svatba

Měl na výběr: buď všechno, nebo nic

Karolíně (29 let) hrozilo, že se nikdy nezbaví titulu slečna. Její přítel byl dvakrát rozvedený a o třetím sňatku nechtěl ani slyšet. Řekl jí to hned na počátku vztahu, ale tehdy jí diskuze na toto téma ještě nepřipadaly důležité. „Ani ve snu mě nenapadlo řešit nějakou svatbu. Přišlo mi, že vůbec netoužím po tom, nést se uličkou kostela ve sněhobílých šatech. Jenže jak se všechny mé kamarádky vdávaly a mně přibývaly roky, najednou mi začalo být líto, že tohle nikdy neprožiju. Nebudu nevěsta ani manželka. Napořád jen přítelkyně bez nároku na cokoli. A nemyslím teď jen materiální zabezpečení. Jenže když jsem před Samem tohle téma naťukla, rovnou mi připomněl, že se od něj nikdy žádosti o ruku nedočkám. Ani hádka, která se strhla vzápětí, s ním nehnula. Rozhodla jsem se mu proto dát ještě jednu šanci. V den našeho výročí jsem ho pozvala na večeři do nóbl restaurace a u dezertu jsem před ním poklekla i s prstenem. Před zraky ostatních hostů si vyslechl můj srdceryvný proslov zakončený větou, že buď může mít všechno, nebo nic. Asi pochopil, že bych ho byla schopná skutečně opustit. Nebo se bál případné scény na veřejnosti. Nevím. Každopádně si nechal šperk navléknout na prsteníček a s mým návrhem souhlasil. V téhle chvíli už dávám dohromady seznam hostů, které pozveme,“ chlubí se snoubenka.

Navrhla jsem mu sňatek z rozumu

svatba

Anna (23 let) pochází z přísně katolické rodiny. Pro její rodiče bylo nepředstavitelné, že by se nikdy neprovdala. A ještě méně by vydýchali, kdyby přece jen řekla „ANO“, ale podle svého gusta. V devatenácti letech totiž sama sobě konečně přiznala, že je na ženy. „Dlouho jsem s tím bojovala, ale postupně mi docházelo, že se svou orientací vůbec nic nenadělám. Jenže vyjít s pravdou ven, to u nás na venkově nepřicházelo v úvahu. Proto jsem nakonec dospěla k rozhodnutí, že se přece jen vdám. Z rozumu. Dala jsem si inzerát do gay seznamky, že hledám muže, který je na tom podobně jako já. Ví, že je na muže, ale nikdy to svým blízkým nepřizná. Rovnou jsem tam i přidala, že pokud by se takový našel a rozuměli bychom si, tak se za něj co nejdříve provdám. A věřte, nebo ne, našel se. Roman (36) je z podobných poměrů jako já. Už se smiřoval s tím, že bude za starého mládence a podivína, ale můj návrh ho zaujal. A tak jsme utvořili „pár“ a o rok později se i vzali. Naše rodiny jsou nadšené. A jestli je kdy tížily nějaké pochybnosti ohledně našich orientací, mohli je nechat rozplynout. Zařídili nám společné bydlení a už se těší na vnoučátka. Ne, děti spolu mít nechceme, to už by bylo přes čáru. A tak za pár let svým blízkým oznámím, že jsem zkrátka neplodná. Nemůžou mít všechno, že?“ krčí rameny mladá paní.

Čtěte také:

Reklama