Anife Vyskočilová je kosmopolita: bulharská Turkyně žijící v Čechách. Za její živelnou povahu prý může ohnivá balkánská krev. Protéká velikým srdcem, které nemůže zůstat bez lásky. “Děti už mám odbyté, tak si třicítku užívám,” pochvaluje si Anife.

Minulý rok jste oslavila kulatou třicítku. Rozbalila jste nějaké sexy rudé prádlo s podvazky?

Prádlo jsem od manžela dostala. Ovšem žádná tanga, ale takzvané pin-up: holčičí tílko a volné bombarďáky.

 

Odkryly se vám s jubileem nové obzory?

Třicítka je pro mě rok, cifra. Na mém mozku nic nezměnila.

 

Nemoudříte?

Ale ano, už se například nenechám tak rychle vytočit a nerozdávám hned facky.

 

Vy se perete?!

Nejprve se pokouším s dotyčným domluvit, případně se povznést nad situaci. Ale nic naplat, tu ohnivou balkánskou krev v sobě mám. Nemyslete si, já se umím prát! Ne jako většina žen, které rvou protivníkovi vlasy a ječí. Já jdu po obličeji. V mládí jsem chodila i na karate.

 

Měla jste se svou živelnou povahou někdy potíže?

Ještě v Bulharku. To jsem nosila odvážné sukýnky s rozparkem ”až do zadku” a v práci mě jedna ženská řekla, že vypadám jak děvka. Nakonec jsme se poprali a já ji tak zmlátila, že mě zatkli.

 

Kdy jste se poprala naposledy?

To jsem bránila manžela před opilým útočným řidičem. Když Ivana napadl, skočila jsem na toho dvoumetrového chlapa, roztrhla mu košili, podrápala a kopla ho do slabin. Okolí mi tleskalo, byla jsem v právu.

 

Pocházíte z turecké oblasti Bulharska Deli Orman, což znamená ”divoké lesy”...

Jsou to hory, skály a jednoduchá civilizace. Jeden telefon na poště (mobil leda ve snu), autobus jednou za den, jinak doprava koňmi. Můj táta byl starší než máma a já i sestra jsme si nakonec vybrali staršího muže. Táta byl typický Turek ze staré školy. Sice žil v Bulharsku, ale bulharsky se nikdy nenaučil, znal jen arabské písmo. Najednou táta umřel a máma se musí civilizovat. A vůbec to neumí.

 

Moc se o vás neví, že jste prvního syna porodila v sedmnácti letech. Je to u vás běžné?

To není. Byl to omyl. Sice s krásným člověkem, ale omyl. Stalo se. Neuvažovala jsem ani o potratu, ani o adopci, ani o dětském domově. Moje máma vůbec nevěděla, že chodím do školy těhotná. To se tam totiž nesmí. Ale učitelka mě měla ráda a nechala mě tam chodit i s dítětem v náručí.

 

To jste si mládí moc neužila...

V sedmnácti si holky užívají tělíčko, mládí. Každá je krásná. A já najednou musela prát plenky a tak, prostě konec puberty. Brala jsem syna spíše jako příbuzného, jako kamaráda. Teď je mu třináct a já prožívám pubertu s ním.

 

Komplikovalo vám brzké mateřství život?

To byla aféra! Vyhrála jsem oblastní kolo miss. Pak zjistili, že mám dítě, jsem tedy missis, a diskvalifikovali mě.

 

Jak by vypadal váš život, kdybyste v rodném kraji zůstala?

Vždycky jsem byla městský člověk, takže bych nezůstala zavřená na vesnici s manželem a dětmi a pásla ovce, orala a kopala. Ale neměla bych takové možnosti jako v Česku. Určitě bych se nemohla živit jako tanečnice - to je u nás, stejně jako herectví, neslušné povolání. A zapšklí Turci by mě do rodiny kvůli dítěti nechtěli.

 

S takovým postojem se přece můžete setkat i v Čechách...

Tady má svobodná matka celkově lepší možnosti. Slušné příplatky od státu a ještě může dělat na poloviční úvazek. Na Balkáně je naprosto nereálné s dítětem pracovat.

 

Vypadáte spokojeně. Cítíte se líp než ve dvaceti?

Jasně, teď si konečně můžu užívat. Děti mám ”odbyté”, mám volno. O kolik to bylo ve dvaceti těžší, o tolik to mám ve třiceti lehčí.

 

Řešíte přibývající roky?

U nás se říká: do pětadvaceti ti dal krásu Pánbůh, po pětadvacítce se o ni musíš starat. V každém věku můžu být krásná. Má výhoda je, že jsem v šestnácti vypadala jako ve dvaceti a i teď vypadám stejně. A když mě Pánbůh bude mít rád, i ve čtyřiceti snad budu vypadat stejně. Ale na váhu koukám.

 

Umíte si představit, že byste teď byla svobodná?

Sama bych být nemohla. Ani mít přítele jen tak “na divoko”. Já potřebuju s někým budovat. Po třicítce má každá touhu založit rodinu, mateřské city tikají, okolo běhají ženy s kočárky. Navíc mít první dítě po pětatřicítce - každý doktor vám řekne, jak je to potom komplikované.

 

Ale vdát se člověk může i ve čtyřiceti.

Žena by měla využít své mládí, dokud to jde. Ve čtyřiceti už šance na muže ubývají. A mladší partner? Co až jí bude čtyřicet, padesát? Bude mu dělat matku?

 

Ono se taky ženitbychtivých mužů nedostává.

To je pravda. Mám třeba kamarádku, která je krásná, chytrá, úspěšná a nemůže si narazit chlapa.

 

Možná právě proto, že je taková. Ale vážně: jak vy si vybíráte partnera?

Ptám se sama sebe: Anife, chtěla bys být s tím člověkem do konce života? Budeš s ním šťastná. Chceš se vedle něj probouzet? Chceš se s ním milovat? Víte, ať mi nikdo netvrdí, že na sexu nezáleží. Sex je důležitou částí života. Po letech manželství už nejde ani tak o vášeň, jako o to, jestli máte rádi jeho kůži, jeho vůni. A krása? Ta se rychle okouká. Na kráse není nic zajímavého.

 

 Anife Vyskočilová se narodila v turecké části Bulharska (1974). V roce 1996 se přestěhovala do České republiky, kde se seznámila se svým manželem, hercem Ivanem Vyskočilem. Má syna Hariho (14), dceru Míšu (15) a adoptovala svoji sestru Šeri (15) Přestože má biotechnologickou školu, věnuje se orientálnímu tanci, vystupuje v zábavných televizních pořadech a v divadle Metro.

     
Reklama