Naše čtenářka s nickem helikoptéra se s námi podělí o své zážitky z jízdy „kolmo“. Jak vypadal její celodenní výlet z České Lípy směr Děčín a od tamtud dál do kolem Hřenska do Německa podél Labe až do Bad Schandau?

Milá redakce, po přečtení názvu článku „Po dovolené jako po výprasku“ jsem se rozhodla napsat Vám,
jak jsem trávila sobotu já. Potřebovala bych totiž ještě dnes několik hodin spánku navíc.

Jak již název mého článku napovídá, strávila jsem sobotní den na kole. A když píšu sobotní den, myslím tím opravdu celý, protože jsem na sedle strávila přes 10 hodin. Samozřejmě jsem ale nejela sama. Jeli jsme rovnou 4. Jel můj přítel se svým bráchou a otcem, a já se nechala „vyhecovat“ a jela také, i když poté, co jsem se dozvěděla délku trasy a výjezdný čas, se mi až tak moc nechtělo. Nicméně to byla pro mě výzva stejně jako pro ně.

m

Vyrazili jsme z České Lípy v 6:30 směr Děčín a od tamtud dál do kolem Hřenska do Německa podél Labe až do Bad Schandau. Cesta po Labské cyklostezce byla opravdu krásná. Naprostá rovinka, skvělý asfalt a ta krajina! V Hřensku nádherné baráčky podél řeky a za nimi úžasné skály, které nás naprosto fascinovaly. Nesměli jsme se ovšem kochat příliš, jelikož v Německu na cyklostezkách to vypadá stejně jako u nás na dálnicích. Němečtí důchodci jsou velice sportovně založeni a jezdí jich ne desítky, ale stovky v obou směrech.

k

Když jsem konečně dorazili do cíle naší cesty do Drážďan, prorvali jsme se skrz „pražské“ davy cizinců s vlajkami a průvodci na náměstí ke kostelu Frauenkirche, u kterého jsme se památku vyfotili.. Byl opravdu skvostný. Ovšem kdybych nebyla tak unavená, užila bych si té nádhery určitě mnohem více.

Když jsme si trochu odpočinuli, vydali jsme se na cestu zpět do Čech. Bylo něco po jedné hodině, my měli v nohách 103km a domů pořádný kus cesty. Abychom si cestu zpět alespoň trochu zpestřili (a vyhnuli se ošklivému kopci), přejeli jsme si na druhou stranu Labe převozem.

m

Po příjezdu zpět do Děčína, jsem měla sto chutí se na zbytek cesty vykašlat a dojet to domu vlakem. Nechtěla jsem ale trhat partu a navíc naopak i parta „prý věděla“, že na to mám, tak mě to nechali hezky dojet, aby mě to nakonec nemrzelo.

A nakonec měli asi pravdu, velmi by mě mrzelo, že bych tu bájnou metu 200km nedala, protože nohám to jelo, protestovala jen hlava. Takto dlouhý výlet totiž není jen o fyzické zdatnosti, ale i o té psychické. Člověk už toho má totiž po několika hodinách jízdy opravdu plné zuby.

Ale ještě abych nezapomněla na druhou část názvu článku. Na konci naší cesty několik kilometrů od domova jsme na úplné samotě daleko od civilizace našli malé kotě.

k

Bylo jasné, že ji zde musel někdo vyhodit, protože tak daleko by se sama nezatoulala a měla poraněnou packu. Jakmile jsme začali přibrzďovat, abychom se na ni koukli, vběhla k nám a začala se proplétat mezi koly. Nemohli jsme ji tam chudinku vyhublou nechat, a tak jsme si ji přivezli domu. Chvíli jela v brašně na řídítkách, ale pořád chtěla utíkat, tak ji brácha vezl v náručí, protože jako jediný umí jezdit bez držení.

Domů jsme dojeli v 21:00 s bolavými zadky, s 210km v nohách a s číčou, které půlka domácnosti začala říkat Micko a druhá půlka Ďáblíku. Byla hladová a asi i vyčerpaná, celou neděli se s námi mazlila a několik hodin prospala na klíně. Asi ji těch pár kilometrů na kole také pořádně vyčerpalo…

helikoptera

Milá helikoptero, máte můj upřímný obdiv

Reklama