potrat

Jaké to je, když má matka řešit nechtěné těhotenství své dcery? Věřte, že bolestivé a nezáviděníhodné. Ale stalo se. Nikdy jsem si nemyslela, že se to bude týkat i mě. Vždyť je přece  zodpovědná a bere antikoncepci.

„Mami, musím s tebou mluvit.“
„Copak, něco ve škole?“
„ Ne.“
„Jsi těhotná,“ bylo druhé, co mě napadlo. Rozbrečela se. „Vždyť přece bereš antikoncepci.“
„Musela jsem ji ze zdravotních důvodů vysadit. Už jsem si to zařídila, ve čtvrtek jdu na interrupci.“

Vždyť přece existují i jiné možnosti, jak se chránit... ale nač ji zahrnovat výčitkami, i bez nich byla jako hromádka neštěstí. Objala jsem ji a cítila se možná hůř než ona, ale nedala jsem na sobě nic znát. Upřímně řečeno, byla jsem ráda, že se tak rozhodla. Teď mi možná budete spílat, ale hůř bych asi nesla, kdyby si to dítě chtěla nechat. Je jí sice dvacet, ale na mateřství rozhodně zralá není, a přesvědčovat ji, aby šla na potrat? Nechci ani domyslet.

Původně mi to vůbec nechtěla říct, myslela si, že tu situaci nějak zvládne sama. Ale když jsem viděla, jak se jí ulevilo, byla jsem ráda, že se mi svěřila. Nabídla jsem jí, že ji odvezu do nemocnice a zase pro ni přijedu.

Když jsme procházely chodbou a míjely budoucí maminky a třeba i ženy, které se marně snaží mít dítě... nebylo mi dobře, to mi věřte.

Nepříjemnost situace nám neulehčila ani setra na příjmu, která si neodpustila větu, že má také dvacetiletou dceru a že by spíš potřebovaly naplácat na zadek.

Možná měla pravdu, ale neměla by být zodpovědnost také na partnerovi? Proč mají holky od mládí baštit hormony, aby to měli pánové jednodušší? Ale to jsem si nechala raději pro sebe...

Když jsem si pro dceru druhý den přijela, byla v pohodě. Žádný smutek, výčitky nebo frustrace. Jen pocit úlevy.

Reklama