Otázka potratů se nad společností dlouhodobě vznáší jakožto předmět sporů a neporozumění. Jedná se o mimořádně citlivou záležitost, která v sobě skrývá množství pro a proti. Vzrušené diskuze probíhají mezi lékaři, politiky, na akademické půdě i v teologických kruzích. Jedni jsou zapřísáhlými odpůrci a druzí k problematice interrupce přistupují možná až lehkovážně.

Jinak se k potratu staví katolická církev a jiný pohled bude mít znásilněná žena ve vojensky okupované zóně. V důsledku by ale měli všichni konečně pochopit, že o tak závažném životním kroku se může a musí rozhodnout jedině žena sama.

 

Postinterupční depreseTo většinou není lehké. V nejednom případě se do rozhodování mísí okolnosti, které konečný důsledek zásadně ovlivní, a jak už to v takových případech bývá, rozhodnutí tohoto druhu nelze vzít zpět. Jedním z nejsilnějších faktorů bývá postoj rodiny a přirozeně i otce počatého dítěte. Sociální poměry a věk oplodněné ženy také hrají svou roli. Každopádně nebude asi výjimečná situace, kdy se žena rozhoduje pod tlakem.

 

Jako modelový můžeme uvést případ: Mladá dívka, žije s rodiči, studuje poslední ročník střední školy a nedopatřením otěhotní. Mladík, který dívku do jiného stavu přivedl, je stejně starý, třeba spolužák. Samozřejmě se na otcovství necítí, a ani o to nemá zájem. V tu chvíli je dívka na řešení situace sama, maximálně může od svého milence přijmout nabídku k pokrytí finančních výdajů spojených s potratem. Doma čelí nekompromisnímu rozhodnutí rodičů ve smyslu: „Nejdřív udělej maturitu, a pak si můžeš mít dětí, kolik chceš. Prostě si to nech vzít a hotovo.“ Jak to dopadne si není těžké domyslet, protože málokterá žena by si za podobných okolností dítě prosadila.

 Potrat v osmém týdnu

Takový příklad je určitě typický, i když ne většinový. Nejvíce žádostí o umělé přerušení těhotenství podávají matky se dvěma nebo třemi malými dětmi. Je pochopitelné, že některé maminky víc než dvě tři mrňata psychicky ani fyzicky nezvládnou. Důvody mohou být i z hlediska finanční situace. Nejsou výjimkou ani potraty u žen, které už se na mateřství věkově necítí.

 

Po zákroku obvykle přichází takzvaný postinterrupční syndrom. Jde o soubor znaků, které dokazují, že se žena s potratem po psychické stránce úplně nevyrovnala. V takovém období jsou rizika psychické lability největší a mohou vést až k pokusu o sebevraždu. Situace, do které se dostala osmadvacetiletá Markéta, mluví za vše.

 

Když mi bylo dvacet dva, chodila jsem už tři roky s o trochu starším klukem. Bylo nám spolu báječně, vyhovoval mi povahově i v posteli. Zažívali jsme nádhernou dobu až do chvíle, kdy se ukázalo, že jsem těhotná. Užívala jsem prášky, ale prostě jsem „to“ jednoho dne nedostala. Po těhotenském testu doma následovala návštěva gynekologa, který mi potvrdil, že jsem ve čtvrtém týdnu. Měla jsem z toho smíšené pocity, ale určitě převládala radost. Nevěděla jsem, jak bude reagovat moje okolí, ale takovou studenou sprchu jsem nečekala. Můj milý se rázem stal v mých očích největším ubožákem, poté co mi vynadal do krav, že jsem se nechránila. Jestli prý z něho chci udělat fotra, ať se jdu vycpat. Vůbec ho nezajímal můj názor a od začátku bral potrat jako jediné řešení. Doma se mi dostalo jen komentáře ve stylu když jsi blbá, tak jsi blbá“, a ať se objednám na interrupci. Byla jsem z toho nešťastná a vzhledem k situaci se nakonec na potrat objednala. Na operaci jsem si musela půjčit peníze od kamarádky. Následovalo nejhorší období v mém životě. Vztah se rozpadl, podpora od rodiny veškerá žádná a já propadala těžkým depresím. Měla jsem pocit, že jsem se nerozhodla správně a že bych s dítětem mohla žít i sama. Už jsem si nebyla ničím jistá a cítila se doslova prázdná. Frustrace z nenávratnosti toho, co se stalo, mě dohnala až k otravě prášky, které jsem v zoufalosti spolykala…


Některá rozhodnutí jsou definitivní

Takové příběhy, jako zažila Markéta, asi nebudou úplně ojedinělé. Určitě nutí k zamyšlení funkce rodiny v takto vypjatých situacích a zároveň o míře odpovědnosti. Jedni mohou tvrdit, že jde o vraždu, druzí mají stejný nárok tvrdit, že dítě existuje až od dvanáctého týdne těhotenství a do té doby je nevědomou hmotou. Pravda je mnohem složitější a rozhodně by věci prospělo, kdyby se interrupce prezentovala taková, jaká opravdu je. Rozhodně je rozhodnutí o přerušení těhotenství nadmíru závažná věc a nemělo by být poplatné jen vlastní pohodlnosti nebo nátlaku druhých.

 

 

 

 

Co si myslíte o potratech vy? Znáte případ, kdy k němu došlo pod tlakem okolí? Zachovala se Markéta správně?

 

 

Reklama