Na Olympijském stadionu v Seattlu stálo před nějakým časem devět atletů, všichni mentálně nebo fyzicky postižení, na startu závodu na 100 m. Zazněl výstřel a závod započal. Ne každý běžel, ale každý se chtěl podílet na závodu a vyhrát.

Běželi po trojicích a jeden hoch zakopl a spadl, udělal několik kotrmelců a rozplakal se. Těch osm dalších ho slyšelo plakat. Zpomalili a otočili se dozadu. Pak zastavili a vrátili se… VŠICHNI…

Jedno děvče s Downovým syndromem si sedlo vedle něj, objalo ho a zeptalo se: „Teď se cítíš lépe?“

A pak šli, všech devět, držíce se za ramena, až do cíle.

Všichni diváci povstali a tleskali.

A potlesk trval hodně dlouho…

Lidé, kteří toho byli svědky, o tom stále mluví.

Proč?

Protože někde hluboko v nás všichni víme, že nejdůležitější věc v životě není, abychom sami vyhráli.

 

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ VĚC V TOMTO ŽIVOTĚ JE POMOCI DRUHÝM VYHRÁT. DOKONCE I KDYŽ TO ZNAMENÁ ZPOMALENÍ A ZMĚNU V NAŠEM VLASTNÍM ZÁVODĚ!!!

 

                                                                 Papíček


Co dodat? Bylo řečeno vše.


Mira Vám přeje hezký zasněžený večer a zítra tu s Vámi bude Markéta.

Reklama