Vlastně proč ne? Po městě potkáte leccos na vodítku, nejen psa či kočku - jednou jsem viděla i fretku - tak proč ne prase, když je nenáročné a prý velmi inteligentní.

prase1

Jenže tohle nebylo miniprasátko ani omylem! Tohle bylo prase jako stodola - velké jako malý hroch a vážící určitě 100 nebo 200 kg.

Jdu si takhle minulý pátek zavěšená do kočárku s téměř dvouletým vnukem rušnou holešovickou ulicí a najednou vidím v dálce cosi podivného: hýbající se velikou černou kouli s ocáskem uprostřed.

Okamžitě jsem za koulí vyrazila klusem, jak jen to s kočárem šlo. Copak tohle je za psí rasu? Žádný pes se nekonal: S otevřenou pusou jsem koukala na pořádně vykrmeného černého čuníka s červenými kšírkami:

prase3

Dala jsem se do řeči s paní majitelkou, takovou příjemnou dámou středního věku, která mně ujistila, že vidím něco úplně běžného - že prý zvířátko chová v normálním městském bytě. Poučila mě, že dokonce již existuje klub chovatelů prasátek v domácnostech.

Svého domácího mazlíčka mi vyfotit dovolila, ale sama zapózovat odmítla. Nedivím se, představila jsem se poctivě jako redaktorka našeho magazínu a mohla vědět, chudák, co o ní napíšu?

Byla jsem tak šokovaná (a byla bych, i kdyby se jednalo o pouhé miniprasátko, protože info o jejich běžném chovu v městských bytech se ke mně zatím nedoneslo), takže jsem se nezmohla zeptat se na pohlaví a jméno čuníka.

Vnuka žijícího na venkově evidentně prase nezajímalo (byl u vytržení z množství aut a psů v ulici - tedy z toho, co zná - mladí bydlí v satelitu, nikoliv na statku). A tak jsem šla dál a snažila se mobilem nenápadně ještě nafotit „dvojku“ zdálky. Foťák běžně na procházku s batoletem neberu, ale naštěstí to vyšlo slušně:

prase2

A pak jsem si vzpomněla na slavnou povídka pánů Šimka a Grossmana ze 70. let s názvem „Jak jsme chovali užitečné zvíře“ a současně na to, jak moje rodina za začátku 60. let prase v rodinné vilce na Zlíchově, pár minut tramvají na Václavák, opravdu chovala.

Můj tatínek coby známý zpěvák populární hudby vyhrál na jedné soutěži malé černé prasátko. Přivezl ho domů a já si pamatuju (bylo mi nejvýše 5 let), jak jsem se ho bála, protože lítalo šílenou rychlostí dokolečka v babiččině kuchyni. Vylezla jsem až na nejvyšší polici kredence a odtamtud ho pozorovala. Co s ním?

Dědeček mu vyrobil kotec ve sklepě vedle kotle ústředního topení a babička ho chodila krmit. Říkali jsme mu Lojzík, a když se do svého kotce už nevešel (byť mnohem menší a hubenější, než prase v kšírkách), dědeček povolal svého kamaráda, vyučeného řezníka... Dodnes si pamatuju na opulentní slavnostní hostinu, u které se sešla celá rodina (dokonce i věčně někde zpívající tatínek) a na to, jak jsem nějak nevnímala, že šlo o zvířátko, které jsem do sklepa chodila hladit - zřejmě mě na tu porážku připravovali rodiče od začátku.

Tuhle historku bych si paní chovatelce na ulici fakt netroufla vyprávět, neboť by patrně naši rodinu označila za barbary a vrahy. Zřejmě ani nejí vepřové?

Znáte někoho, kdo chová v bytě prase? Co si o tom myslíte? Kdo by o tom snad uvažoval a zajímalo jej něco bližšího, podívejte se na tyto stránky, nebo na rozhovor Jakuba D. Kočího:

Reklama