Letos můžu (možná poprvé v životě) říct, že mě potěšil život sám. Letos jsem potěšena tak nějak celkově.

 

Letos mám totiž ten zvláštní pocit, že jsem naprosto někým jiným než před rokem. Netušila jsem, co se životem udělá narození dítěte. Celá ta událost byla pro mě natolik zlomovou, že mám pocit, že teprve nyní jsem doopravdy dospěla.


Možná je to fakt, že už nejsem zodpovědná jen sama za sebe, a možná to jsou jen prachobyčejné hormony.


A tak i přes ten úmor probdělých nocí a dní, kdy únavou padám na ústa, můžu říct, že jsem šťastná.

Čtenářky maminky jistě pochopí, co tím chci říct, a těm zatím "nemaminkujícím" vzkazuji, že to je náročnější, než si dokáží představit, ale stojí to za to. A těm, co děti zapřísáhle nechtějí: dobře děláte, aspoň se vyspíte…J


Za jednu noc, kdy bych se vyspala alespoň šest hodin v kuse, bych platila zlatem. Uklidňuji se tím, že, až budu v důchodu, budu mít času na spánek až až. Otázkou je, jestli to do toho důchodu vůbec doklepeme.

 

Jelikož jsem experimentátor v oblasti pěstitelství čehokoliv, tak vám povím, že zjara mě potěšil jasan.

Malinký předešlého léta vydloubnutý jasánek semenáček určený coby plevel k záhubě. Ne že by byl nějak krásný, ale byl zelený! a co je zelené, to je mi milé. A bylo mi ho tak nějak líto, a jelikož jsem měla na balkoně přechodný nedostatek zeleně, bylo rozhodnuto a putoval do květináče.


Na jaře se už všechny stromy chlubily zeleným šatstvem, jen tenhle jasan po zimě vypadal jako suchá houžvička. Uloupla jsem mu horní pupen v domnění, že je suchý jak troud. Nejenže nebyl, ale za pár dnů vyrostly krásné listy. Dokonce narostlo i něco dřeva, takže příští rok už možná pokoří půlmetrovou výšku.

 

A v neposlední řadě mě potěšily cibule frézií, které jsem loni na jaře zakoupila za účelem pokusného pěstování. Povedlo se, krásně vykvetly i voněly. Poté jsem je přestěhovala na balkon typu „výheň“ a tam na ně v horkém létě střídavě zapomínala.


A na podzim jsem ten olysalý květináč chtěla vyhodit, kdy jsem zjistila, že drahé cibulky nejenže žijí, ale dokonce se rozmnožily J . A nadějně rostou, takže brzo zase budou krásně vonět. Frézie prostě miluji a tyhle „domácí“ prostě nemají na ty řezané.

 

Život mně letos dal všechno, co jsem očekávala, a jako bonus ještě něco navíc.

 

To navíc jste mimo jiné i vy, milé čtenářky magazínu Žena-in. A to mě potěšilo opravdu moc a moc. A jsem ráda, že vás můžu obšťastňovat svými grafomanskými výlevy. A občas taky rozčílit a přimět k různým reakcím, ale ruku na srdce: jaký by to byl život, kdyby bylo všechno jenom pozitivní?


Tak doufám, že se tady budeme setkávat ještě dlouho a dlouho a pamatujte: kdyby něco, tady se můžeme všechny vypsat naprosto ze všeho, co nás těší i trápí.

Reklama