„Tak tady máte helmu, páteřák a hlavně si to fakt utáhněte! A až půjdete na skoky, tak bacha, včera pršelo, bude to dneska dost klouzat, ale nebojte se, zatím se nám tady nikdo nezabil!“Aneb postrádáte pud sebezáchovy? Zkuste Freeride!

Když jsem se naposledy vydávala do Špindlerova mlýna, netušila jsem, co mě čeká. Jelikož mám velmi ráda jízdu na kole a hory obecně, přivítala jsem s velkou chutí možnost vypůjčení kol. Když jsem dorazila na místo, samozřejmě, že jsem se na ně hned ptala. „Jistě, jistě, zítra si budete moci zkusit bajkování, trojkolky a další aktivity. Máte to vše rezervované,“ dostalo se mi odpovědi od Sabiny, která pobyt organizovala.

Po výborné večeři, která proběhla v nádherném hotelu Grand přímo v centru Špindlerova mlýna, jsem hbitě valila na kutě, jelikož jsem se nemohla dočkat druhého dne...

ccc

Společně s ostatní skupinkou výletníků jsme dorazili k lanovce, která vedla na horu k Svatému Petru. Ačkoliv byla sobota, musím uznat, že Špindlerův mlýn nikterak přelidněný nebyl, což se mi velmi zamlouvalo, a tomu odpovídala i rychlost, s jakou jsme se k lanovce dostali.
„Slečno Pavlíková, vy tady máte ta kola, běžte si pro ně,“ dostalo se mi upozornění od Sabiny. „Jasně, já bych na to úplně zapomněla, takže pojedeme nahoru?“ zeptala jsem se naivně.
„Né, pojedete dolů, dolů ze Svatého Petra, pán vám tady ukáže dráhu, až se oblečete do výstroje,“ řekla mi se smíchem Sabina.
„Do výstroje? To je jako nutný?“ zeptala jsem se trošku podezíravě.
„No, tak víte co, abyste se nezranili, je to tak jistější.“ Nějak až v tuto chvíli jsem pochopila, že jsem si nezarezervovala obyčejná kola a že tohle zavání...ccc

„Tak tady máte helmu, pořádnej páteřák, musíte si to na sebe vzít, a pořádně upevnit. Ještě rukavice, chrániče a brýle, bahno je mrcha,“ dával mi instrukce pán, za kterým jsme byli vysláni.
„Prosím vás, a na co to jako potřebuju?“ zeptala jsem se.
„Tak víte co, abyste si něco nezlomila, je to jistější, a hlavně až půjdete na skoky, tak bacha, večer pršelo, ale to dáte, musíte se pořádně přikrčit.“
„Na jaký skoky?“
zvolal vyděšeně můj přítel.
„Buďte v klidu, ještě se nám tady nikdo nezabil,“ odpověděla slečna, která nám začala pomáhat s oblékáním do výstroje. Cítila jsem se jako rambo, chyběl mi jen samopal a začínala jsem tušit, že tohle bude možná průšvih…

S kolem, jehož výšce jsem odrostla již na prvním stupni základní školy, jsme se usadili na lanovce a nechali se vyvézt. Během cesty jsem pozorovala okolí, kde by asi tak naše dráha mohla být, když v tom jsem zjistila, že je přímo pod lanovkou.
„No, tak to je pěkný, víš, cos objednala? To je Freeride, miláčku, to sou ti blázni, který skáčou na kolech, jezdí z kopce v plný rychlosti přes kořeny a štěrk, vážně jako super!“ začal mi vyčítat přítel a mně, upřímně, vysychalo hrdlo.
„No tak snad to nějak sjedeme, ne?“ odpověděla jsem, když jsem ale pohlédla dolů, začinila jsme být skeptická. „Nebo to sejdeme...“ snažila jsem se zavtipkovat.

ccc

Když jsme dorazili nahoru, cítila jsem se, jako kdybych měla jít na popravu.
„Prosím vás, která ta dráha je určená pro úplný začátečníky?“ optala jsem se ženy, která na Svatém Petru půjčovala trojkolky s nadějí, že mi ukáže cestu, která ideálně povede po vrstevnici.
„Slečno, jsou tam dráhy asi tři, ale taky pozor, jedna je určená pro trojkolky, vy nesmíte jet po trávě, máte terén.“

„Prosím tě, už to neřeš a pojď, jedeme,“ zavelel přítel, a tak jsme se vydali na cestu. Prvních pár metrů probíhalo celkem v pohodě, jen kolo bylo proklatě nízké a já jsme si říkala, že musím nabrat správnou rychlost a hlavně se nebát.
„Do prčič, dyť je to úplně kolmý, panebože!“ zastavila jsem se před příkrým korytem, jehož výplň se skládala z bahna, kořenů stromů a velkých kamenů.
„Vrať se, rozjeď se a sjeď to!“ volal na mě přítel, který svištěl jak drak, a jelikož slyšel moje zvolání (no, zakřičela jsem jak tur), zastavil. Když jsem se dívala na cestu, která byla pode mnou, chtělo se mi brečet. Přemýšlela jsem, jak nejlépe slézt z kola a úsek obejít.
„Říkám ti, jdi nahoru a znovu se rozjeď, trošku se pak přihrb a hlavně jdi ze sedla,“ řval na mě přítel. Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek, ale říkala jsem si, že když to dal on, já musím taky. Poodešla jsem tedy se svým kolem kousek výše, zkontrolovala jsem si helmu a rozjela se.
„Hlavně nebrzdi, nesmíš brzdit, nebo slítneš!“ - to bylo to poslední, co jsem byla schopna vnímat. Rozjela jsem se, bahno mi cákalo do obličeje, vnitřně jsem se klepala jako ratlík, ale šlapala jsem a šlapala, až jsem se najednou ocitla u něj.
„No vidíš, v pohodě, ne?“ No, úplně v pohodě jsem nebyla, nestabilita dvou kol pode mnou mi rozpumpovala srdce na maximum, ale jela jsem dál. Ani nevím jak, ale podařilo se mi na chvíli popřít svůj pud sebezáchovy, ale na skoky, které spočívaly v tom, že s kolem vyjedete na můstky, kterých je na dráze požehnaně, jsem tedy vážně neměla.

ddd

Když jsme asi po půl hodině dorazili dolů, odhodila jsem výstroj se slovy. „Díky, sice dobrý, vzrůšo až nad helmu, ale radši už nikdy, trojkolky budou jistější.“ A taky že byly…

vvv

Tímto musím říci, že smekám před těmi, kteří Freeride provozují, jsou to totiž vážně borci, jejichž zálibu ale dost dobře už nikdy nepochopím. Pokud byste si i vy chtěly něco podobného zkusit, máte příležitost. Sportovní agentura Yellow point má na výběr nepřeberné množství aktivit, které můžete ve Špindlu podniknout! Například horské trojkolky, ty byly prostě SUPER!

Čtete také:

Reklama