Vdala jsem se, svatba byla v kostele, oddací list vystavovala matrika. Poslali nám ho na moji adresu za svobodna, a tak jsem volala na svou starou dobrou poštu, jestli mi mohou dopis přesměrovat do Frýdku-Místku, kam jsem dojížděla z nového bydliště do práce. Velice ochotně mi vyhověli.

            Dva dny nato jsem se šla zeptat na hlavní poštu, zda tam pro mě něco nemají. Ne, neměli. Když mi to tvrdili i po týdnu, zdvořile jsem je požádala, aby se podívali znovu. A najednou bylo.

„Jste měla říct, že vás mám hledat jinde,“ povídá korpulentní dáma v modrém stejnokroji.

            „Ta zásilka je do vlastních rukou, občanský průkaz!“

„Tady prosím.“

„Ale to není pro vás, jméno nesouhlasí.“ A hbitá ruka shrábla obálku zpátky.

            „Je to pro mě, vdala jsem se a na obálce je mé „vdané“ jméno,“ povídám hrdě.

            „Tak si přijďte, až budete mít novou občanku.“

            „Novou občanku mi vystaví, až jim předložím oddací list, a ten je v té obálce, kterou držíte.“

            „Hm, tak si zajděte na obecní úřad a oni vám místo občanky vystaví náhradní doklad.“

            „Nemohou mi vystavit náhradní doklad, pokud jim nepředložím oddací list.“

            „Ale jak já mám vědět, že mi nelžete?“

Kdybych byla býk na koridě, už odfkukuju, oči se mi podlijou krví a začínám pohrabávat předním kopytem.

            „Řeknu vám adresu odesílatele a taky mou adresu, na kterou byl dopis původně zaslán.“

            „To by mohl říct každý.“

Chtěla jsem se v té chvíli otočit a požádat jednoho z nervózních lidí, co stáli za mnou ve frontě, aby to zkusili.

            „Musíte přijít znovu a přivést s sebou svědka, který vám potvrdí, že jste se vdala,“ prohlásí osvíceně paní úřednice.

            Odcházím a místo pozdravu si počítám: jedna, dvě, můra jedna, tři, čtyři, já bych jí nakopla, pět, šest… Byla jsem si jistá, že když se otočím, uvidím ji, jak se vítězně bije pěstmi do hrudníku.

Další den mi dělal bodyguarda na poštu manžel. U přepážky na mě číhá zase stejná saň, ksakru.

            „Brýden, to je můj manžel,“ pravím mile, „jmenuje se stejně, jak je napsáno na obálce, tady je jeho občanka.“

            „Ale já jsem vám řekla, ať mi přivedete svědka.“

„Nerozumím.“

„No svědka ze svatby.“

            Vypouštím přetlak páry a jsem přesvědčená, že se za pár týdnů uvidím v televizi ve Skryté kameře.

            „A já vám říkám, že chci mluvit s vaší vedoucí.“

            „Cha!“ Následovala oční výměna hromů a blesků, až se divím, že se sklo na přepážce neroztavilo. Po chvíli jí došlo, že to myslím vážně, a tak nasupeně odfrkla:

„No prosím, ale budete čekat.“

            „Rádi si počkáme.“

            Během pěti minut odbavila pár šťastlivců a my se dočkali paní vedoucí. Čekala jsem korpulentní dámu obrovských rozměrů - jakousi vůdkyni opičí tlupy. Přicupitala drobounká paní, během několika sekund byla plně v obraze a jen prohodila:

„V takových případech trváme, pro jistotu, na rozbalení zásilky před námi, pokud nic nenamítáte.“

Jen jsem zakroutila hlavou. Podala mi obálku, já udělala škub, vyndala jsem oddací list a podstrčila zpátky pod sklem k nahlídnutí drobné paní.

„V pořádku, prosím o podpis a na shledanou.“

            „Na shledanou.“

            Otáčíme se, soucitnými pohledy se se mnou loučí již dříve odbavení klienti, kteří si s předstíraným zájmem prohlíželi na nástěnkách vzory korespondenčních lístků a adres, jen aby si mohli vyslechnout, jak tenhle souboj dopadne.

Hurá, pro tentokrát byla úřední obluda zdolána, ale adrenalinu se mi vyplavilo asi stejně, jako kdyby mě někdo strčil do gorilí klece.

 

            Vítězné souboje s obludami všeho druhu Vám přeje

            Japina


            Uuuáááááá! Já jsem posledně - při dost obdobné akci na poště, místo volání vedoucí úplně vyhysterčila a musela jsem odejít. Venku jsem ještě dlouho stála a zhluboka dýchala...
Skoro by člověk řekl - gratulujeme k tak pěknému výsledku! :-)

 

Díky moc za úvodní příspěvek k tématu razítek a podpisů. Určitě jste i vy někdy sháněla důležitý podpis nebo razítko. Už na škole si někteří podepisovali žákovskou, aby nemuseli do školy... Neříkejte, že vy nic!

Napište k nám do redakce a možná vyhrajete dárek! Budu se těšit.

redakce@zena-in.cz

 

Reklama