leaving

Nerada píšu o něčem, s čím nemám osobní zkušenost, a tak zdrojem témat do rubriky rodina jsou často moje děti. Jak možná víte, mám dvě dcery, dvojčata. Každá je ale úplně jiná. Kdyby se mohlo soutěžit o to, jak můžou být dvojčata rozdílná, určitě by moje holky zabodovaly. Mám je obě samozřejmě stejně ráda, každá z nich má svoje kouzlo a nechci ani jednu protežovat nebo jí nadržovat na úkor druhé.

Pravda, častějším zdrojem mých článků je dcera Nikola, ta o půl minuty starší, protože je mi tak trochu záhadou, trochu mi proklouzává mými výchovnými prsty a je tak nějak neuchopitelná. Dělá si prostě věci po svém, a to se dost často neshoduje s mými představami. Proto mě nějak víc provokuje a tím pádem i vzbuzuje větší emoce. A ty emoce se pak lépe a snáze hází na papír.

Dnes ji nechám na pokoji a budu se věnovat druhé dceři Michale, která je mi víc podobná jak fyzicky, tak povahově. Ale (naštěstí) na rozdíl ode mne je ve svém věku mnohem dospělejší, odvážnější a ambicióznější, než jsem byla já, za což má můj obdiv.

Nedokážu si představit, že bych se ve dvaceti vydala sama do Anglie, našla si tam práci, bydlení a byla v kontaktu s rodinou jen po telefonu. Správně namítnete, že byla jiná doba a dostat se ze socialistického Československa byť jen za humna bylo, přinejmenším, hodně obtížné.

Ty doby jsou naštěstí ty tam a dnes mají „děti“ jiné možnosti. A je dobře že, jich můžou a hlavně dokážou využít. Podívat se na tu naši malou zemičku z dálky, poznat jiné kultury, jiný jazyk, jiné zvyklosti, prostě si rozšířit obzory.  

A tak jsem ji v rozhodnutí pustit se máminy sukně a vycestovat ven vždycky podporovala, i když jsem věděla, že se mi bude strašně stýskat a že ani pro ni to nebude procházka růžovou zahradou. Když jsme se loučily, což bylo strašně narychlo, rozbrečela jsem se a měla na sebe vztek, že ji tím svým sentimentem odjezd zbytečně ztěžuju. Nakonec musela utěšovat ona mě, a to ji možná posílilo a mě ubezpečilo v tom, že už to není malá holčička, ale dospělá žena, která ví, co chce, a dokáže si za tím jít.

Včera jsme si telefonovaly a v jejím hlase byla cítit spokojenost a sebevědomí. Ptala jsem se, jak se k ní Angličané chovají, zda jí nenadávají najevo, že je nějaká náplava z východu, a ona se smála a říkala, že jsou všichni moc milí, vstřícní, že ji v ulici zdraví a v obchodě se vždycky ptají, jak se má. To mě překvapilo, protože jsem o Angličanech měla zkreslené mínění, že jsou to studení psí čumáci. Vida, zase se projevila ta moje typicky česká krátkozrakost a „zaprděnost“. To mám z toho, že jsem do ciziny vytáhla paty jen párkrát, a to maximálně na tři neděle v kuse. A to je málo na to, aby člověk získal ten správný nadhled a přestal si myslet, že Česko je pupek světa.

Koncem května přijede dělat přijímací zkoušky na vysokou školu, a tak doufám, že svým nadšením alespoň trochu nakazí i svou sestru, která se zatím brání jakémukoliv výletu z teplého hnízdečka a český pupek jí naprosto vyhovuje.

Reklama