A je to tady – konec! Nostalgicky jsem si prohlížela pohlednici z Londýna. Big Ben, Trafalgar Square, typický „bobík“ v helmě na rušné křižovatce a kolem něj projíždí jeden z londýnských symbolů – červený doubledecker.

Cože to je? Slavný červený patrový autobus. Už nebude jezdit. Vymění ho za nový, lepší. Hlavním důvodem jsou vysoké náklady na provoz, malá spolehlivost a špatný přístup pro postižené. Zároveň se uvádí nebezpečnost nástupních plošin, které způsobují několik úmrtí cestujících ročně.

Poprvé vyjely typické červené doubledeckery do ulic Londýna před padesáti lety. V dobách největší slávy jich jezdily téměř tři tisíce. Původně se předpokládalo, že budou v provozu pouze sedmnáct let, tento odhad ale výrazně překonaly.

Ovšem první patrový autobus jezdil mnohem dříve.
Od roku 1847 ho bylo možné spatřit v Londýně, ovšem s koňským potahem (tehdy jej nazývali omnibusem). Patrové autobusy s uzavřeným horním poschodím a dieselovým motorem se tu objevily v roce 1930. Autobusy tažené koňmi však nezmizely ihned po zavedení spalovacích motorů. Poslední britský autobus s koňským potahem dosloužil v Newmarketu v roce 1932, když pošel jeden z tažných koní. A ty, co jezdily do dnešních dob – typu Routemaster, se objevily až v padesátých letech.

Teď žádný kůň nepošel, ale ekomičnost a bezpečnost se dostaly do popředí. Staré autobusy nahradí nové dvoupatrové nebo kloubové modely, bez průvodčích a nástupních plošin. Mnozí Londýňané se s tím nechtěli smířit. Založili dokonce organizaci bojující za jejich záchranu. K nim se přidali i průvodčí autobusů, kteří přišli o práci - nahradily je automaty. Marně.

A tak se poslední pravidelná linka č. 159 vydala v pátek 9. prosince 2005 na svou poslední jízdu. Vyjela jako vždy ze stanice Marble Arch. Kolemjdoucí se zastavovali a tleskali. Rozloučili se se svým doubledeckerem, jak se sluší a patří. Nezapomněli a dlouho nezapomenou. Skončila tím jedna éra dopravy. Staré autobusy přesto z Londýna nezmizí úplně. V provozu zůstanou dvě nostalgické linky, které povedou centrem města. Budou to jakési vyhlídkové jízdy. Ale už to nebude ono. K vyřazeným vozům se zachovají milosrdně – do šrotu nepůjdou, budou prodány.

A mně zůstane jen ta pohlednice a stesk, že jsem se tímhle autobusem nikdy neprojela a neprojedu. Protože vyhlídkové jízdy – to není ono.

Reklama