Ráno jsme zašli do McDonalda. Šokoval nás hamburger, který nebyl v housce, nýbrž v rýžových plackách, a hlavně Red Bean Ice Cream, tedy zmrzlina z červených fazolí. Amburger byl úžasný, škoda, že ho nedostaneme i doma. 


Odškrtli jsme si poslední řádek našeho itineráře -  víkendový trh v Chatuchaku. Je to největší trh v jihovýchodní Asii, dlouhý je 2 a půl kilometru, plocha je místy široká kilometr. Ve více než 6 000 stáncích najdete vlastně úplně všechno. Ceny - jak si usmlouváte. Trh probíhá ve 40 budovách, takových sklenících plných stánků, ve kterých bylo skoro 60 stupňů (polední teplota z teploměru ve stínu 42 stupňů). Díky tomu, že se tam nehnul vzduch, tam bylo na padnutí. Přijeli jsme tam v deset a odjeli v půl páté, několikrát převaření. Potili se i místní, a to už je co říct. Samozřejmě se to nedalo projít celé, zběžně jsme prošli asi 6 budov, přičemž v každé budově je jeden druh zboží. Dostanete tam mapu, která uvádí, co se ve které budově nabízí. Nás zajímaly především hadry a pak taky domácí potřeby, suvenýry, historické předměty a úsek živých zvířat. To poslední byla velká chyba.

Ve spoustě materiálů o ohrožených zvířatech se dočtete o trhu v Bangkoku jako o největším černém obchodě se zvířaty na světě. A také o místě, kde se s nimi nejhůře zachází. Neviděli jsme sice žádné ohrožené zvíře, ale to, co jsme viděli, nám stačilo. Po 200 metrech jsem z tohoto pavilónu se slzami v očích utekla. Něco tak strašného jsem v životě neviděla. Podmínky strašné. Štěňata psů v klecích tak, že se nemohou postavit na nožičky, protože jim propadávají oky v drátech, bez vody. Kočky totéž, polomrtvé žízní, vyhublé na kost. Králíci všichni v předsmrtném třesu, pokud některý vystrčil čumáček přes stěny klece ven, tak dostal po čumáku rákoskou od Thajce. Miniveverky,  10 cm velké, které se krmí mlékem z kapátka, 40 veverek v klícce 10x10 cm, třetina z nich mrtvá. Želvy o průměru krunýře 25 cm v akvárku 27 cm. Chovní psi v klecích bez vody, misky s vodou před klecí, kam se snaží doškrábat, aby se v tom vedru mohli napit (žádná zvířata tam nedostávají pít celý den, aby nemohla čurat, a nedělala tak nepořádek). Den staří papoušci, úplná holátka, bez vody, bez mámy, dostávali po hlavičkách, když ji chtěli vystrčit z klece. Krokodýl půl metru dlouhý v misce na polívku, úplně stočený v kleci cca 15x15 cm. V ptačí kleci metr x půl metru 350 papoušků. A další týraná štěňata, kočky, králíci, ptáci, pořád dokola. Stovky pejsků, desítky koček, tisíce ptáků. Desítky králíků … bez vody, nesmíte je pohladit ani jim nic dát, aby nevylučovali…. Život zde opravdu nemá cenu života v Evropě, a to jak zvířecí a lidský. Thajci nemají cit. Když už si totiž to štěně Asiat koupí, tak ho strčí do velké bedny od bot (konkrétně dalmatina), udělá do ní díry. To štěňátko řvalo a kňučelo, když ho nesli jako boty za šňůrku, jako byste si nechali u Bati zavázat krabici. Mlátilo sebou, vůbec se neudrželo na nohou. A ti lidi mávali rukou a mlátili s ním o stěny. Úděsné, strašné, kruté, bezcitné, protizákonné…. Po tom, co jsme viděli, že Thajci umí udělat malým dětem, jsme na tohle měli být připraveni, ale fakt to bylo hodně špatné. Brečet se mi z toho chtělo ještě večer, a to normálně nejsem žádná citlivka. 

 

Večer jsme pobrali batohy, které na nás čekaly v hotelu, na letišti zaplatili výstupní poplatek ze země (ano, platí se 500 bahtů za to, že chcete odcestovat, pokud je nemáte, máte smůlu). A pak už jsme jen celí smutní absolvovali dlouhou cestu domů.

Thajsko stojí za to a určitě se tam ještě někdy vydáme!

Reklama