Milé ženy-in, víc toho dnes už nestihneme, ale snad jsem na nikoho nezapomněla. V Posledním příspvěku si můžete přečíst vzpomínky na dětské hračky od čtenářek s nicky DanaD, Krokodýlice

Dětství jsem prožila v šedesátých a začátkem 70.tých let - no a s čím jsme si tenkrát hráli... pokud si dobře pamatuji, tak jsme chodili hlavně ven ... Jako městské dítě na sídlišti jsme měli výhodu oploceného vnitrobloku, kde jsme v zimě bruslili na kluzišti a po zbytek roku hrály ty úžasné hry jako např. Na krvavý koleno, nebo Přijela tetička z Číny...., Rybičky rybáři jedou, Roztahovačku, nebo jsme skákali gumu, hráli školku s balonem, kluci fotbal a společně vybíjenou, na četníky a na zloděje nebo jsme hledali poklad.

Pak bylo období kanasty a šachových turnajů... bylo to bezva.. Jo a jednu dobu taky byly velkým hitem pokojíky pro panenky z krabice od kozaček - uprostřed se protáhl drát, na tom vysela záclonka a z krabice byl úhledný 1+1.. nábytek z krabiček od léků polepený zbytky látek... A když bylo opravdu škaredě, tak jsem byla doma a četla jsem si.. a taky jsem měla tu úžasnou stavebnici Merkur a modrožlutou plastovou stavebnici Java, nepamatuji se, že bych se někdy nudila.

To čtení mi zůstalo doteď, ale místo různých her si hraji s kočkami.

Dana D

DanaD

Dobrý den!

Posílám malou sentimentální rýmovačku:

Červenobílá stavebnice,
žluté dveře a okna.
Ta pro mne v někdy byla více
než u panenky lokna.

Houf dětí - teď se říká „párty“
to teprv bylo - páni.
Člověče, pexeso a karty
na kolektivní hraní.

I s plyšáky a pannami
došlo na kontakt letmý.
Škoda, že je to za námi.
Bylo moc fajn být dětmi.

Hezký den přeje
krokodýlice

Krásný den,

výběr hraček dnes a dříve je nesrovnatelný. Jako malé děti jsme neměly tolik hraček, ale o to nám byly milejší a snažily jsme se, aby nám vydržely co nejdéle. Já jsem si s panenkami moc nehrála, spíše mě lákaly různé stavebnice a dřevěné kostky s obrázky i bez nich. Dalo se z nich postavit pokaždé něco jiného.

Také jsem ráda stavěla obrázky z korálků. Jednou se mi při stavění zatoulala kulička velikosti hrášku do nosu a nechtěla ven. Zkoušeli mi ji vyndat doma, ale nedařilo se , tak jsme museli na pohotovost a teprve pan doktor mi ji odstranil.

Jednu oblíbenou hračku jsem měla. Byl jím plyšový mědvěd, který se mnou každý večer usínal. Měla jsem ho spoustu let, takže pak už byl značně ušmudlaný, oči i čumáček byly několikrát přišívané, ale nikdy bych se s ním dobrovolně nerozloučila. Celé roky jsem si ho opatrovala, až jednou při stěhování se mi ztratil, nebo ho maminka darovala někomu jinému. Vždycky si na něj vzpomenu, když vidím svou vnučku, jak si hraje s plyšáky.

Přeji všem hravý den

marde

Jako dítě jsem milovala svou hadrovou panenku-Eskymačku v bílém kožíšku. Dala jsem jí jméno Ulinka  a několik let byla mu společnicí v nemocech a nočních hodinách plných strachu i krásných snů. Jenže pak se naši rozhodli, že jsem už na ni velká  a taky že je Ulinka špinavá a potrhaná, tak ji vyhodili (dokonce myslím, že spálili). Kožíšek mi sice mamka vyprala a nechala (mám ho dodnes, panenky do něj oblékaly i mé dcery), ale Ulinku jsem obrečela. Vyprávěla jsme o ní svým dětem a syn mi jednou k narozeninám namaloval její obrázek, jak si ji podle mého líčení představoval,  a napsal k němu „Neboj, Ulinka se ti vrátí,“

Nevrátila se, ale letos v létě jsem ji objevila. Je v Muzeu panenek v Troskovicích ve vitríně s ostatními panenkami ze 60.-70. let. V muzeu se nesmí fotit, ale paní majitelka, když viděla mou radost z toho, že Ulinku zas po letech vidím, vypnula na chvilku bezpečnostní kamery a dovolila mi jednu fotku. A tu vám posílám…

ulinka

Milé čtenářky, děkuji vám za hezké vzpomínky na dětství

Text nebyl redakčně upraven

 

Reklama