Také vás vaše sotva školou povinné ratolesti dojímají svou otevřeností, bezprostředností a naprosto bezelstnou upřímností?

Mě ano. I když mé dcery už dávno odrostly věku, kdy navštěvovaly první ročníky základní školy, dodnes ráda vzpomínám na jejich přáníčka k narozeninám, na dopisy, které psaly ze škol v přírodě, a na dárečky, kterými obdarovávaly nejen mě, ale i ostatní blízké příbuzné.

Vždycky jsem se moc těšila na jejich psaníčka. Písemná sdělení mých dcer byla totiž vždy jasná, výstižná a sdělující…

Milá maminko,
je to tady hezký. Jídlo je dobré a na pokoji sem s Irčou a Janou. Fčera jsme byly na procháce a šli jsme do lesa. Zbíraly jsem šižky.
Posílám ti z lázky pusinku. Pošly mi prosím tě nějaké peníze. Koupila jsem ti dárek a taky Ivě a babičce. Ahoj, tvoje Janička

Na druhou třídu celkem slušný výkon, že? :o)))

Dárečky, které pak ze svých cest vozily, byly originální, praktické a darované s těmi nejlepšími úmysly.

Pro babičku třeba jehlice a malé přadénko vlny. Samozřejmě předávané se slavnostním úsměvem a okomentované nepřekonatelným moudrem: “To aby sis, babičko, mohla uplést svetr.” Chudák babička, podobných polotovarů dostala později několik, z nichž nejslavnější je sáček se semínky slezové růže: “Tady máš, babičko, ode mě kytičku, ale musíš si ji nejdřív zasadit a počkat, až vyroste.”

Já zase nikdy nezapomenu na skutečně praktický a potřebný dárek, který mi starší dcerka přivezla z Itálie, kde byla ve čtvrté třídě. S tajuplným úsměvem mi předávala zabalenou krabičku, ve které byly… silonky. Samozřejmě, že byly krásné, mnohem krásnější, než jaké bych si koupila tady. :o))

Myslím, že každá maminka v takových chvílích zjihne a upatlaný a rozmazaný obrázek je pro ni více, než kdyby jí na zdi obývacího pokoje visel originál Mony Lisy. Představa, jak naše jindy neposedné dítko usilovně tvoří, maluje a pečlivě, přepečlivě píše své vyznání, je totiž jednou z nejkrásnějších. A pak ty čekající oči... oči, které visí na těch našich a čekají na údiv, radost, pochvalu a sladkou pusu!

Přesto jsem jednou zažila hluboké zklamání spojené s ještě hlubší bolestí. A taky vztekem. Takovým, že jsem chtěla vraždit!

Starší dcerka tehdy chodila do první třídy. Bylo to přesně půl roku poté, co zemřel můj manžel, otec mých holčiček.

Děti tehdy vyráběly vánoční přáníčko….

Poslední den školy před prázdninami přišla dcerunka domů s velkým pláčem. Podávala mi přáníčko a zajíkavě škytala. “Zkazila jsem to. Mám tam chybu.”

Ještě než jsem přáníčko otevřela, jsem se snažila ji utěšit. Ve chvíli, kdy jsem se ale podívala na psaný text, jsem to naopak byla já, kdo by potřeboval, aby ho někdo uklidnil. Nevěřícně jsem zírala na ta písmena a před očima jsem měla mžitky.

Milá maminko a tatínku, krásné Vánoce a veselý Nový rok přeje Jana.

Na textu samotném by nebylo nic až tak závadného, kdyby slovo tatínku nebylo přeškrtnuté! Nevěřícně jsem zírala na tu ohavnost a nevěděla, co říct. Spustila dcerka sama.

“Paní učitelka nám to předepsala na tabuli a my jsme to opisovali. A když to pak kontrolovala, tak mi přeškrtla to slovo tatínku. Proč prej ho tam píšu, když žádnýho nemám.” Bradička se jí neovladatelně roztřásla a z očí se spustil další příval slz. Byla zraněná. Hluboce. Tak, že jsem měla strach, jak něco takového může šestileté dítě unést.

A nechápala jsem. Nedokázala jsem přijít na žádnou omluvu pro tu ženskou, která byla něčeho takového schopná! Naprostá a totální necitlivost! Jedním jediným škrtem a jednou jedinou větou způsobila dosud ještě nezahojené dětské dušičce takovou bolest a trauma, že jsem měla chuť jít ji vlastnoručně uškrtit!

Polykala jsem slzy bezmocného vzteku a lítosti a pořád dokola ujišťovala svou holčičku, že to přáníčko je úplně nejkrásnější. Ale obě jsem věděly, že není. Že ho paní učitelka navždy znehodnotila.

Zabít jsem ji šla hned po vánočních prázdninách….

Naštěstí se už nikdy později něco podobného neopakovalo, a tak jsem byla štědře obdarovávána srdíčky, kytičkami, obrázky na stěnu, vlastnoručně vyrobenými krabičkami…..

Moje nejmylejší maminko, hodně štěstí k narozeňinám. Miluju tě, Tvoje Iva.

Co k tomu dodat? Taky je miluju. Obě dvě, i když už jsou dospělé… Přesto i dnes občas uroním pár slaných kapek, když se probírám těmi poklady, které jsou asi tím největším bohatstvím, které vlastním.

A co vy? Také si schováváte vyznání lásky od vašich dětiček? Napište mi, čím vás nejvíce dojaly, rozesmály a potěšily…. Můžeme si tu dnes ty slzičky ukapávat hezky společně….. Občas je to docela fajn. :o)))

redakce@zena-in.cz

Reklama