„No tak já nevím, jak už ti to mám ŘÍÍÍÍÍÍÍÍÍCCCCCT!!!!!!“ dokončím větu hlubokým vrčením a jedině prudké mrsknutí botičkou do kouta kuchyně zabrání další dětské oběti v titulcích novin.


Ještě teď vidím, jak mi narovnané hračky v krabici jedním chvatem syn vysype k nohám. To je odpověď na můj návrh, že už půjdeme z herny domů. Vzápětí zaběhne za bazén s míčky. Moc dobře ví, že se do té průrvy nevejdu! Stisknu rty, položím na židli připravenou bundičku a jdu si pro kabát. „Tak čááááu!“ protáhnu dlouze. „Páááá!“ vrátí se mi laxní pozdrav od syna. Právě si sedá na koberec a pokračuje ve stavění kolejí. Já ho snad přerazím. Můj odchod na něj vždycky zabral!

 

Pomalu kladu nohy na schody ven z kavárny. Ostatní hosté se obracejí a čekají, jak to dopadne. „Hůůůůů!“ ozve se spokojeně z koberce. Lokomotiva právě projela kolem plyšového králíka. On se snad nezvedne! Znám matky, co dokážou strašit svým odchodem i třicetpětkrát. Takže já prostě regulérně musím odejít. Booože. Všimne si toho vůbec? To ho tady mám fakt nechat? Tyjo. Já jdu. Fakt jdu. Sakra. Sahám na dveře.


„Mami?“ Zdá se, že tentokrát z toho vyjdu se ctí. Blahosklonně přináším pidibundu znova. Syn stojí u skříně a s výrazem krajní důvěry v mou bezmeznou dobrotu ukazuje na gumové hady. „Ne ne. Hady teď ne, jdem přece na oběd…“ Ticho houstne. Nově příchozí chlapeček si bere traktor, který je… „MOJÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!“ rozčísne ticho řev půlící všem okolo hlavy. Špatná kombinace. Žádný traktor, žádné bonbonky... pokouším se zmítající ručičky narvat do rukávů bundy. Mezitím kopající nohy úplně sešlapou kalhoty. Potím se v kabátě jak dveře od chlíva. Moje slova v tom řevu nemůže absolutně slyšet. Rychle ven. Nic jiného se nedá dělat. Obaluju kroutící se žížalu částmi oblečení, ruka se mi vytrhává na schodech a syn vyráží s čepicí na jednom uchu zpátky pro bagr. Chlapeček s bagrem ječí, mimino u vchodu ječí, můj syn ječí… mrsknu na pult peníze a cpu dítě ze dveří. Hned zítra ho posílám na internát! Vře to ve mně jak v kotli.

Na chodníku vyzkouším celou sérii výchovných metod od bizardních fíglů jak z Roalda Dahla přes vemlouvavé mazlení až po plácnutí přes zadek. Syn utíká zpátky ke kavárně. Čapnu ho za ruku a rezolutně směřuju k našemu domu. Vytrhne se mi. Beru ho do podpaždí s výrazem teroristy před trhnutím za zápalné šňůry na vestě a přes frekventovanou křižovatku mířím domů. Ráda bych ho pustila a nechala ho tu řvát do bezvědomí, ale tady u silnice si to prostě nerisknu.

Vzteky se málem netrefím klíčem do zámku. Postavím syna na zem u schodů. „Půjdeme spolu? Pohladíš nahoře Kačera?“ snažím se mluvit klidně a upozorňuju na srandovní sošku ve druhém patře. Snad ho to na chvíli zaujme? Ne. Syn zakvílí a malá ručička mi jednu vytne do lýtka. No tak to je vrchol. To tu ještě nebylo! Vyletím po schodech k bytu jak za mlada a třísknu kabelkou. Syn v pravidelných intervalech vystřeluje z jindy miloučké pusinky Ne-ne-ne-ne-ne a kope do botníku. Blýsknu okem po dveřích koupelny. Já to snad udělám. Syn se sesune na podlahu a kopající nohy se zaměří na moje polobotky. Pak už je to rychlé. Servu mu bundu (Stále tak praktická?) a ve zlomku sekundy stojí ve vaně. Sprcha na mikině s mašinkou udělá zajímavou aplikaci. Ticho. Nevěřícně zírá a z rifliček kape voda. V koupelně je jen slyšet moje oddychování. „Mami, to né,“ říká mi teď klidným hlasem syn a ukazuje na své navlhlé oblečení. No jistě. Sprchuje se snad někdo oblečený? Adrenalin klesá. Převlékám syna do suchého trička. Zatím mě důvěrně hladí po noze. „Už se na sebe nebudeme zlobit, jo? Tohle bylo opravdu moc!“ upozorňuju a syn uznale kývá. Večer svému otci jde ukázat koupelnu, ukazuje, jak řval a že ho maminka sprchovala. V kalhotách.

Taky si o tom někdy vyprávíme, když jdeme kolem té kavárny. Je to velká legrace. Teď, když už je to za námi. Někteří rodiče říkají, že by neradi k něčemu takovému někdy došli. Že to musí být hrozně cynické a pro dítě velký šok. Že z toho může mít doživotní následky. Nevím. Asi záleží na tom, jak to pojmete. Ale když mu necháte mikinu, můžu vám slíbit, že za ty tři vteřiny ani neprovlhne. :o)))) No a v neposlední řadě: Každý máme z něčeho nějaké doživotní následky. Někdo třeba z návštěvy v ZOO. Ale o tom jindy.

 

           

            

  

Reklama