Reklama

Stala se mi taková nemilá věc. Zasadila jsem si k plotu jiřiny, ale nějak pozapomněla informovat manžela. Ten je v zápalu sekání úplně zdecimoval. Mám nad tím mávnout rukou, nebo je zkusit ještě vzkřísit?

jirina

Tahle otázka mi bleskla hlavou, když jsem v trávě uviděla ta oholená košťata. Moje jiřinky, a tak krásně se jim dařilo... Co teď s nimi?

Když je tam nechám a kytky opět „zmátoří“, bude se to opakovat znova. Nic ve zlém, muži to prostě nějak nevnímají, a když není kytkám vymezené místo, jedou hlava nehlava. Nemohla jsem přece po něm chtít, aby v té změti zeleně zaregistroval, že tyhle listy přece vypadají úplně jinak. Dokud to nekvete, je to pro ně plevel jako každý jiný. I kdybych ho upozornila, že si má příště dávat větší pozor, není záruka, že by na to zase nezapomněl.

Nemůžu přece za ním běhat s každým nastartováním sekačky...

A tak jsem udělala pokus. Našla jsem si „bezpečné“ místo na jiném záhonu, hlízy jiřin vyryla a přesadila. Když se neujmou, neujmou, stejně jsem se s nimi už v duchu rozloučila.

Odjeli jsme z chaty domů a další víkend vedly mé první kroky k mým amputovaným „marodům“.

A vida, kytky se mi odvděčily novými lístečky. Bude jim asi déle trvat, než vykvetou, ale do podzimu mají času dost.

Takže, milé zahradnice, (stejně nezkušené jako já), když se vám něco podobného stane, nespílejte svým mužům, spolkněte jedovatou slinu o zabedněncích a kytky klidně přesaďte, nemáte co ztratit.

Hezké zahradničení a radost z květin vám přeje

Iveta