Ještě nenastala ta správná plovárenská sezona, ale to jim rozhodně nevadí. Už teď jsou v předstihu. Co teď, celou zimu na tom makali. O kom je řeč? Určitě jste je také potkali. Zvláště začátkem léta jsou mezi pobledlými těly v plavkách nepřehlédnutelní jako čokolády na sněhu. Chorobní lapači bronzu. 

Vyskytují se všude, kde se mohou svou snědou pokožkou pochlubit. Ať už na trávnících u koupališť, na lehátkách u bazénů či na písečných mořských plážích... Všude mají svá obšancovaná místečka, kam za celý den nezamíří ani náznak stínečku. Jsou tam vždy první a vždy poslední odcházejí. A za deštivého počasí na ně zcela určitě narazíte v soláriu.  

Jednou jsem u bazénu pozorovala dvě ženy. Důchodkyně. Vypadaly jako vyuzené mumie starých indiánek, přesto se dychtivě nastavovaly slunci, otáčely lavičkami, všelijak se štelovaly a kroutily svá vysušená těla do krkolomných póz, jen aby dosáhly rovnoměrného odstínu. Pěkně jako kuřátka na grilu se marinovaly nějakými speciálními oleji, zřejmě pečlivě podomácku namíchanými.
Proboha, copak jim nevadí, že jejich kůže vypadá jako vrapovaný papír? Zřejmě ne, proč taky, vždyť nějaká ta vráska navíc už je nevyvede z míry. 
Uznávám, mumifikace zaživa... ale proč ji dobrovolně podstupují i mladé ženy?

Představte si, že s takovou šílenkyní jedete na dovolenou k moři. Nejen že se už první den vyprsí zlatavě předsmažená (prý nezbytný a zdravý podklad, no budiž) a vy vedle ní vypadáte jako asexuální vycmrdlina (promiňte mi ten výraz, ale nic trefnějšího mě nenapadlo), ale tím to všechno teprve začíná. Ač se tomu zuby nehty bráníte a máte normálně všech pět pohromadě, necháte se zblbnout a propadnete opalovací mánii také. Stane se z vás opalovací štvanec, neustále pronásledovaný pocitem, že s ní svádíte nerovný souboj o to, kdo bude bronzovější. Buďte v klidu, nikdy ji netrumfnete ani nedohoníte. 

Ve spěchu do sebe nahází oběd a už pádí na polední žár. Nad vaším argumentem, že takové počínání je obzvlášť nezdravé, mávne rukou se slovy, že to nejlíp opaluje. Se západem slunce odchází zdeptaná vedrem, vysušená jako treska, ale s dobrým pocitem, že je zase o pár odstínů tmavší.

Jaké je však vaše zděšení, když ji večer přistihnete, jak svou takřka negroidní barvu přiživuje samoopalovákem. 
To byste se picla. 

Znáte někoho podobného?
Jste vy sama posedlá opalováním?
Opalujete se snadno, nebo se vždycky spálíte?
Nebo se bojíte rakoviny kůže a na slunce vůbec nechodíte?
Reklama