Poznat na vlastní kůži vysokoškolskou výuku vPortugalsku bylo asi mým osudem. Nevyšla mi stáž do vysněného Edinburghu, a tak jsem se rozhodla, že pojedu třeba do pekel, jen když tam bude možná výuka vanglickém jazyce.

 

Na zahraničním oddělení Janáčkovy akademie múzických umění vBrně jsem prošla seznam partnerských škol a ještě ten den odeslala vyplněné formuláře smotivačním dopisem. A právě zPortugalska mi obratem odpověděli! Odpověděli první, což se mně zpětně jeví jako vůle nejvyšších nebes. Sbalila jsem si svůj dvacetikilový batoh a nasedla do letu směr hlavní město, směr Lisabon!

 

Ztraceni vbyrokracii

Na Escola Superior de Teatro e Cinema vAmadoře – městě, které se počítá za periferii Lisabonu – jsem byla přijata na zimní semestr jako studentka činoherní režie. Vše bylo téměř do puntíku domluveno a téměř vše ztoho nebylo následně dodrženo.

 

Když jsem stanula před dveřmi kanceláře Abela Jupitera, svého koordinátora, jehož jméno jsem si opravdu nevymyslela, bylo mi sděleno, že je na dovolené (mimochodem: druhý den začínala výuka!), a též mi bylo sděleno, že vše, co vrámci studia vyžaduji, je prakticky nemožné. Sekretářka, která mě dostala na starost, byla čím dál tím překvapenější: Vy už máte bakalářský titul? A chcete studovat režii? Nemluvíte plynně portugalsky? A jak to chcete udělat? A proč jste už tady, když studium režie začíná až za měsíc? Marné bylo vysvětlování, marná byla snaha; všechno bylo jinak. A nebyla to jejich chyba… tvrdili.

 

Když vás v Lisabonu neosloví výuka, pořád je tu ještě nádherné město!

 

Portugalský pohoda přístup

Když jsem se uklidnila a srovnala sfaktem, že nic, co mi bylo slíbeno, neplatí, když jsem se smířila s tím, že za to, co mi sami nabídli a co nemohou dodržet, mohu překvapivě já, zbývalo už jen domluvit, co vlastně budu pět měsíců vPortugalsku dělat. Moc toho ve finále nebylo: třikrát týdně do školy, pondělí a pátky volné, dvakrát týdně na kurz portugalštiny. Eseje neměly být delší než tři strany. Ráj na zemi pro ty, kdo nevkládají do své zahraniční stáže velké ambice ve smyslu teoretického vzdělávání se!

 

Portugalci se neradi stresují. Dávají si na čas a neustále posouvají termíny, do kdy má být co hotovo. Není neobvyklé slyšet věty typu: To je práce, to je vyřizování. Mám toho tolik. Takového papírování! Už si dneska obědoval? Co takhle šálek kávy? Cigaretku? Nejen polední pauzy, pauzičky a pauzky jsou vPortugalsku na denním pořádku a místní je ksmrti milují a rutinně dodržují. O to víc ale šílí, když už není kam termín odevzdání posunout. A to je pak najednou velké podivování se, jak ten čas běží!

 

Kávový bar přímo ve škole, zamilujete si ho!

 

Sladký život studenta na břehu Atlantického oceánu

Po organizačních zmatcích vzačátcích a po tom, co tamější profesoři pochopili, že se opravdu hodlám do výuky zapojit, nastal klidný školní rok. Úroveň výuky dosahovala obou dvou extrémů: praktický seminář týkající se práce shercem připomínal odpolední družinu na základní škole, ovšem přednášky z teorie kultury mi otevřely nečekané možnosti poznání. Vyučovací hodiny trvaly od 120 do 270 minut a profesoři kladli velký důraz na diskuse a maximální zpětnou vazbu, která byla někdy až vražedně podrobná – a tím pádem zdlouhavá. Věkové rozpětí studentů se pohybovalo od sedmnácti do pětačtyřiceti let.

 

Praktická výuka vulicích města

Se svými znalostmi jsem platila za velmi vzdělanou. Historie a teorie divadla se na škole téměř nepřednášela. Neznamenalo to ale, že bych se neměla, co učit, naopak! Portugalsko a jeho obyvatelé jsou svérázný národ, mají pozitivní přístup, velkou přirozenou spontaneitu, vášeň i vnitřní radost, jsou maximálně živelní, a tak se máte stále na co koukat. Co se nenaučíte ve škole, to získáte cestou za do školy nebo procházkou po centru metropole: zpívající žebráci vmetru, černoši, co prodávají spony do vlasů, bavlněné ponožky a plastové obaly na dokumenty na rozích ulic, ženy nosící svůj nákup na hlavě, zelináři, kteří cosi recitují za pulty a zdraví se svámi jakoby vás znali od dětství…

 

Úroveň výuky byla jak vynikající tak mizivá.

 

 

Pro labužníky

Kdyby se mě někdo zeptal, na co opravdu ráda vzpomínám, bez uzardění a studu odpovím, že na vynikající portugalskou kávu. Vbudově školy byly celkem dva celodenně otevřené kávové bary, kde jste si mohli za necelé euro dát svou denní dávku kvalitního kofeinu. Mléčná káva známá jako gal㯠splnila a vmnohém i překonala všechny mé požadavky. Ovšem od té doby si už jen tak na nějaké kávě nepochutnám, mám příliš vysoko nastavenou kafařskou laťku.

 

Školní menza vařila tři jídla: masité, vegetariánské a dietní. Nutno dodat, že vporovnání sčeskou kulturou stravování vysokoškoláků šlo o jídla výborná. Vceně 2 euro byla i polévka, pití, salát a zákusek. Oběd patřil mezí mé oblíbené předměty…

 

Obývací pokoj v bytě, kde jsem měla pronajatou místnost.

 

Komfort ve stylu Portugalska

Po ne zrovna příliš dobrých zkušenostech bych každému doporučovala, aby se při hledání ubytování neunáhloval. Pokoj nebo byt je nutné dopředu vidět a seznámit se se všemi podmínkami. Topení vtěchto krajích nebývá běžným vybavením domácnosti, rozvody elektřiny pamatují ještě Františka Křižíka a vaří se výhradně na plynu z bomb, které mají tu tendenci docházet zrovna vten moment, kdy stojíte ve sprchovém koutě a hodláte si teplou vodou vymýt šampon zvlasů. Ta se totiž také ohřívá plynem.

 

Písemné smlouvy Portugalcům nevoní a tomu, čemu vČechách říkáme vybydlený pokoj, říkají oni pěkná místnost za 240 euro na měsíc. Vyplatí se si na první dny rezervovat hostel, zakoupit inzertní noviny a všechno si pěkně osobně obejít. Ubytování je vLisabonu drahé, ceny pokojů se pohybují za měsíc od 180 do 260 euro, a to dle toho, jste-li na pokoji jeden nebo dva a ve které městské části se nachází.

 

Můj portugalský pokoj. 245 euro měsíčně, bydlela jsem přímo v centru.

 

Ubytování na koleji je levnější, to ano, ale má škola vyžadovala, abych si zaplatila nájem hned na tři měsíce dopředu a složila zálohu. Tolik peněz najednou jsem zkrátka neměla a taky se mi nechtělo bydlet vpaneláku za městem se dvěma jinými studenty na pokoji. Možná bych se ale přece jen nakonec zlanařit dala, když mi napsal koordinátor Abel Jupier, že už na koleji místo není. Proč? No protože ho zapomněl včas pro zahraniční studenty rezervovat.

 

Nakonec jsem bydlela vsamém srdci starého Lisabonu, přímo vcentru veškerého dění. Stoletý, kdysi asi nádherný, šlechtický dům byl rozdělen překližkou do mnoha malých pokojů, které si za nemalé peníze pronajímali zahraniční studenti. Topení tam nebylo, samozřejmě, a všechno uvnitř vrozkladu. Nakonec mi to ale připadlo tak nějak normální – prostě portugalský, a tak jsem si natáhla dvoje teplé ponožky a rezignovala na jakýkoliv alespoň částečný luxus.

 

Společné večeře na privátě s ostatními studenty ze zahraničí byly výborným zpestřením pobytu.

 

Suma sumárum

Byl to už Jan Ámos Komenský, který ve svých spisech připomínal, že po dokončení studia by měl každý vyjet do ciziny, aby vedle teoretického vzdělání získal i praktickou zkušenost. Dnes nemusíte čekat až dostanete diplom do ruky, dnes můžete do zahraničí vyjet daleko dřív: existuje mnoho stipendií a stačí se jen rozhodnout.

 

A tedy: pokud máte chuť vrámci svého zahraničního studia poznat zemi, kde je všechno tak nějak hezky bláznivé, popletené a svéhlavé, vyrazte směr západ Evropy, směr Portugalsko. Pokud ale máte ambice tvrdě studovat obor, kterým se zabýváte, a nemarnit čas okoukáváním hezkých podivností, jeďte raději někam jinam. Je škoda trápit se vzemi, která vám prostě nesedne. Je škoda trápit se vportugalském Lisabonu.

 

Popisky k fotografiím se zobrazí, pokud na ně najedete myší.

 

Čtěte také:
Na střední školu do USA - část prvnía druhou.

 

Máte zkušenosti se studiem v zahraničí? Podstoupili byste takovou zkušenost?

Reklama