Při výběru porodnice nastávající rodiče pečlivě zkoumají kvalitu jednotlivých zařízení. Co když to i přes počáteční pozitivní dojem dopadne jinak?

V současnosti si budoucí maminky mohou místo porodu dítěte vybírat a oproti letům, kdy byla rodička automaticky přidělována ke zdravotnímu ústavu dle bydliště, můžeme kvitovat pozitivní vývoj. To, co však nacházíme za stěnami porodnických zařízení, mnohdy v lecčems nese stigmata dob před dvaceti lety i dříve. A to nejenom prostředím samotným.

Jistě, mechanismy blížící se ideálu porodního průmyslu v rámci splnění cílů sedmé pětiletky jsou již pasé. Na druhou stranu v čele řady tradičních ústavů stojí odborníci, kteří si své ostruhy vysloužili právě v letech, kdy moderní porodnictví bylo u nás pouhým prázdným souslovím.

K takové úvaze mě přivedlo setkání se zástupkyní primáře jedné z předních pražských porodnic. V rámci své přednášky se pokusila prezentovat ústav, za který „kope“, jakožto pokrokové zařízení zastřešující komplexní péči prenatální i gynekologickou. To všechno samozřejmě v souvislosti s akademickou kvalifikací praktikujících lékařů a supermoderním vybavením porodnice. Nezapomněla zmínit možnosti alternativních způsobů porodu a maximálně vstřícného přístupu personálu.Děti v porodnici

V té chvíli jsem měl sto chutí s paní docentkou začít polemiku, zakládající se na protichůdných zkušenostech mé velmi dobré kamarádky, která v té stejné porodnici zažila něco, co se evidentně představivosti vedoucí pracovnice ústavu vymykalo. Možná jen lobbovala za kvalitu svého zařízení, nicméně evidentně neměla o reálném stavu ani páru. Tady je stručná zpověď Kristýny A., která souhlasila, že zavzpomíná na svůj porod v přední české porodnici.

„Jsou to tři roky, kdy přišel můj den „D“ a kdy jsem musela vzít telefon a vyřídit dvě čísla. Jedno svému manželovi, který už tři dny v kuse slavil očekávaný příchod prvního dítěte, a hned na to sanitku se žádostí o převoz do porodnice, protože ani já, ani muž jsme řídit nemohli. Stahy byly pravidelné a já neměla důvod se domnívat, že dítě bude chtít v břiše ještě setrvat. Cesta byla v klidu a já už se psychicky připravovala na samotný porod. Velké bolesti jsem neměla, což mě naplňovalo optimismem a věřila jsem, že všechno zvládnu bez problémů. Navíc mě uklidňovala přítomnost mého muže.

Po příjezdu jsem absolvovala vstupní vyšetření, načež jsem byla odvedena na čekací pokoj. Díky plné kapacitě porodnice pro mě bylo místo jen v oddělení rizikového těhotenství, kde mě přidělili postel na čtyřlůžkovém pokoji s vystresovanými nastávajícími maminkami s předporodními komplikacemi. Přiznávám, že to nebylo moc povzbudivé prostředí, ale držela jsem se. Moje podvědomí asi cítilo, že to je teprve začátek celého martyria. Lékař mi oznámil, že na porodní sál to ještě není a že počkáme do rána. To se mi popravdě nechtělo, ale bylo to nejlepší řešení. Manžel domů nejel a noc strávil na chodbě v čekárně.

Na sáleBohužel ani celý následující den se mimču na svět nechtělo a já už už podepisovala revers, že se ještě vrátím domů. Jako by to mrňous vycítil, začal se čile projevovat a já měla konečně pocit, že to začalo. Problém byl v tom, že mi stále neodešla plodová voda, ale to už mě vezli na porodní sál. Byl tam nějaký lékař, který se rozhodl, že tomu pomůže. „To byste tady mohla ležet ještě další den, kam bysme to přišli?“ Aniž by to se mnou konzultoval, nechal mi píchnout provokačku a zároveň během inspekčního vyšetření protrhl vnitřní obal s plodovou vodou.

Mezitím se vystřídala služba a převzala mě mladá a moc příjemná asistentka. Manžel taky dorazil, ale přes všechny příznaky stále k posunu dítěte nedocházelo. Asistentka mi řekla, že asi spí. Bylo už po půlnoci a já stále střídala porodní lehátko s míčem ve sprchovém koutě a popravdě jsem začínala být trochu unavená. Do sedmi do rána se nic nestalo. Manžel musel celou dobu sedět na nepohodlné židli, tak toho moc nenaspal. Opět výměna směny a teď to začalo. Vyčerpání po poroduMísto usměvavé a milé samaritánky na porodní sál napochodovala chlapina, která, aniž by se mi podívala do tváře, mě celkem bolestivě vyšetřila a řekla, že jsem moc uzavřená a musím tlačit, jestli nechci, aby nastaly komplikace. Bez vysvětlení se sebrala a zmizela. Od té chvíle jsem ji neviděla celých pět hodin, kdy se na nás občas přišla podívat mladá sestra, rutinérka bez zájmu a soucitu.

Jako třešnička na dortu před osmou začaly v areálu porodnice přímo pod okny bušit sbíječky a frézy z rekonstruovaného křídla. Protože bylo uprostřed léta, bylo okno otevřené. Mohla jsem si vybrat - buď nesnesitelné vedro, nebo nesnesitelný rachot. Protože jsem byla už celkem dlouho vzhůru a taky nervózní, nebylo to nic moc. Snažila jsem se tlačit, jak to šlo, ale pořád to bezvýsledně - děcko zase spalo a nejevilo chuť vylézt ven.

V tu dobu už mě to celkem bolelo a pomalu docházely síly. Když se lékařka konečně uráčila přijít, tak mě opět bolestivě vyšetřila a oznámila mi, že mi může pomoct jen epidurálem nebo císařským řezem. A ještě měla nepříjemné řeči, že jsem hysterická a ukňouraná. Nechtěla jsem ani jedno, ale za další dvě hodiny jsem o zavedení epidurálu do páteře sama požádala. Nešlo to vydržet. Chudák můj muž už byl taky běsný z nezájmu personálu a zároveň mi nemohl nijak fundovaně prospět. Takže běhal po porodnici a hledal sestru nebo doktorku, která nás měla na starosti. Do toho nepřetržitá směna dělníků pokračovala v drcení betonu a já už neměla sílu ani brečet. Po šestnácti hodinách to konečně přišlo a já poměrně v bolestech porodila krásnou holčičku.

Tam ještě asi dvacet minut doktorka asistovala, a pak už jsem ji nikdy neviděla. Ještě předtím mi stačila znovu několikrát vyhrožovat císařským řezem a vynadat do zbabělých hysterek. Tak neosobní a hulvátský přístup mě dostal. Když budu rodit příště, tak můžu klidně doma, protože tam budu mít v mnohém ohledu lepší komfort i servis, který mi takzvaná přední porodnice v ČR nebyla schopná poskytnout. Navíc jsem přesvědčená, že kdyby mi porod nevyvolávali, mohla jsem úplně v pohodě porodit o den či dva později a vše by šlo lépe. Ale kam by to porodnice přišla, kdyby se musela řídit potřebami rodiček, že?“

 

Máte také nějaké negativní zkušenosti z porodnice? Myslíte, že neosobní přístup personálu je v pořádku? Má cenu si zpětně stěžovat, když doktoři drží vždycky spolu a sedí i v komisích?

 

Reklama