Jak porod prožívá maminka, asi většina čtenářek ví. Jak vypadají první minuty narození očima novopečeného táty nám popsal čerstvý otec - třicetiletý Alan Brož z Karlových Varů…

 

Dlouho jsem se na ty chvíle připravoval, předporodní kurzy jsme navštěvovali s přítelkyní Katkou společně. Nafasoval jsem spoustu rad, přesto jsem se bál, že zklamu. Mělo to být naše první setkání s Michalkou, a tak jsem chtěl, aby vše proběhlo v nejlepším pořádku. A taky jsem samozřejmě chtěl být Katce oporou. Už od prvních měsíců měla můj obdiv za to, čím vším musela procházet. Sám sebou si nejsem jistý, jestli bych to zvládl tak jako ona.

 

A pak přišel den D. Tedy spíš noc N. Ozvaly se bolesti, o kterých jme tušili, že vyvrcholí příchodem Mišky na svět. Skoro celou noc jsme protrpěli oba doma, ale nad ránem už začalo být jasné, že neplašíme a je čas...

 

Snažil jsem se jí, přesně podle předchozích pokynů, dodávat pocit jistoty, svým chování ubezpečit, že na to není sama. A byla to občas pěkná fuška. Chvílemi jsem měl totiž pocit, že můžu za její bolest, ale vůbec za všechny vady světa. Dostatečně poučený jsem věděl, že to tak nesmím brát.

 

V porodnici jsem se ujal roli krmiče, maséra a asistenta pro zajištění všeho, co bylo třeba, a také pro pomoc při otáčení a hledání polohy. Zdály se to být nekonečné hodiny, ale ve skutečnosti jich bylo „jen“ sedm. Byl to pěkný nervák, kdo nezažil, nepochopí.

 

Ve vyfasovaném oblečení, ve kterém jsem si připadal spíše jako lékař, jsem běhal kolem Katky, které nepraskla plodová voda. Tu pak „píchl“ opravdový lékař. A po odtoku vody už jsem nevěděl, jak přítelkyni uklidnit. Nastaly pořádné bolesti a já ji litoval. Přišel čas tlačení a porodu. Katka trpěla a já jí nemohl pomoct…

 

Naštěstí netrvalo dlouho, než se objevila hlavička. To už mi docházel dech. A pak se postupně vyklubala celá Miška. Zatímco hlavním dříčem byla Kačenka, ve vrcholné chvíli jsem působil jako hlavní postava já. To když jsem přestříhával pupeční šňůru.

 

A pak přišla další velká odměna za chvíle „utrpení“. Slyšeli jsme Michalku brečet. Spolu se sestrou jsem se přemístil do vedlejší místnosti, kde jsme náš zázrak umyli a zvážili.

 

Přiznám se, původně jsem u porodu být nechtěl. Katka to přání ale projevila a já jí chtěl být ve všem oporou. Teď vím, že by byla velká chyba nevidět, jak naše miminko přichází na svět. Za nic na světě bych nevyměnil chvíle, které jsem zažíval bezprostředně po narození Mišky, kdy jsem si ji mohl pochovat a poprvé se s ní setkal pohledem…

 

 

Byl vám partner oporou při porodu osobně? Nebo jste rodila v době, kdy toto nebylo možné?

Reklama