Reklama

Čtenářka Ema si v dětství přišla tlustá a dovedla to až ke smrtelné nemoci zvané anorexie. Naštěstí to přežila. Děkuji Vám Emo za příspěvek. Touha po dokonalosti je někdy opravdu šílená. Důležité je, aby měl člověk rád sám sebe! A na syna, věřím, dáte pozor, že?


Jako malá jsem byla trochu boubelatá, opravdu jen trochu, ale můj táta mi to stále připomínal. A tak jsem si malovala kalendáře s heslem NT, což znamenalo Nebýt tlustá. Ve 12 letech jsem začala chodit do tanečního kroužku a tam bylo každé kilo navíc hodně vidět.

Pohybu dostatek, jedla jsem tak akorát, ale do vychrtlých modelek jsem měla pořád daleko. A navíc, jak se říká, touha po dokonalé postavě postihuje hlavně perfekcionalistky a já byla navíc kvůli své váze dost zamindrákovaná.

O prázdninách před přechodem na střední školu jsem vzala svoji váhu pevně do rukou, z 53 kil při výšce 168 cm bylo najednou 45 a někdy i míň. Nebyla jsem schopná myslet na nic jiného, jen abych se náhodou víc nenajedla, nenapila. Byla jsem unavená, nervózní, kritizovala svoji mamku za mírně vypouklé bříško.

Jednou mně mamka masírovala záda a zhrozila se, hnala mě na váhu a hned druhý den do nemocnice. Celý život pracovala jako zdravotní sestra a laborantka, vyčítala si asi o to víc, že to došlo tak daleko. Je to už 25 let zpátky, anorexie u nás byla tehdy „v plenkách“, paní primářka pořádně nevěděla, co se mnou. Hospitalizaci jsem se bránila zuby nehty a doma naslibovala první poslední.

A tak jsem si řekla, že si množství jídla vynahradím cvičením. Měla jsem všude modřiny, jak jsem neustále zvyšovala počet opakování. Ve škole mi zakázali tělocvik, doma jsem si to několikanásobně vynahradila. Vymizela mi menstruace, měla jsem kožní problémy. Kamarádka mě strašila, že na mě doma řekne, že vyhazuju svačiny. To trochu zabralo, protože jsem nechtěla mamku zklamat.

Byl to boj na dlouhou trať, po třech letech jsem se dala trochu dohromady. Strach ve mně pořád je, asi i proto mám od 18 let-až na těhotenství a chvilku po nich- stále stejnou váhu. Ale pochopila jsem, že jídlo není středobodem mého života, beru ho jako palivo, bez kterého to prostě nejde. Už jsem schopná si na něm i bez výčitek pochutnat. Tělo si samo řekne, co potřebuje.

Jen mě děsí pohled na mého syna, já vím, že jsou 15letí kluci hubeňouři, ale on vůbec nesportuje a hlídá si každé sousto. Je chytrý a podle mě se s mírnou nadváhou cítil méněcenný, takže to vzal ve 14 letech pevně do rukou...

Ema


Co vy považujete za vaše největší vítězství?

Pište mi to na redakční e-mail:

redakce@zena-in.cz

A já jednu z vás odměním, koho se dovíte dnes v 16 hodin. Čím? Opět nějakým překvapením. Snad na něj také dlouho nezapomene!