Kdysi jsme si koupili na radu známého velice výhodně parcelu a pak se rozhodli, že si na ní postavíme rekreační chatu. Stavěli jsme pouze svépomocně, a tak práce bylo vždycky dost. Pracovali jsme tehdy jako správcové rekreačních chat, a tak když bylo málo rekreantů a volná chvíle, vyráželi jsme vždy i s dětmi na parcelu udělat kus práce. Dceři bylo tehdy necelých 7 let a synovi skoro 11. Dozdívali jsme přepážku v prvním patře a najednou jsme slyšeli opravdu silné výkřiky a ječení. Najdřív jsme přemýšleli, co tam ty děti tak vyvádějí, ale najednou manžel zahodil všechno nářadí a seč mu síly stačily, utíkal přes silnici a protilehlou louku do lesa. Já samozřejmě za ním.
Přeběhla jsem přes potok a pak do protější stráně a najednou jsem hrůzou zůstala stát. Manžel nesl v náručí synka, který nejevil nejmenší známky života. Našel ho oběšeného na stromě. Chlapec byl zsinalý, nedýchal a ani srdíčko netlouklo. V hlavě se mi pořád jen honila myšlenka: TO PŘECE NENÍ MOŽNÉ, ABY BYL MRTVÝ!! A okamžitě jsme začali s oživováním. Střídavě jsme mu dávali umělé dýchání a dělali masáž srdce. Ani nevím, za jak dlouho se nám podařilo obnovit činnost srdce, ale pro nás to byla věčnost. Syn byl však pořád v hlubokém bezvědomí. Rychle jsem běžela poprosit manžela paní, která ho vlastně našla a svým křikem nás přivolala, aby nás odvezl do nemocnice. Cesta se zdála nekonečná, řidič už byl starý pán, a tak jel opatrně a pomalu a chlapci každou chvíli vynechávalo srdíčko, a tak mu manžel celou cestu dával umělé dýchání.
V nemocnici se pokoušeli synka přivést k vědomí, ale neměli resuscitační zařízení, a tak jen pokračovali v masážích.
Seděli jsme na chodbě s manželem, oba v montérkách, holinkách, špinaví od malty, a najednou manžel dostal hrozné křeče a nemohl dýchat. Bušila jsem na dveře ordinace, kde mě sice odbývali, že to nic není, ale když jsem jim řekla, že má nemocné srdce, tak zavolali kardioložku. Nakonec jsem na chodbě zůstala sama a těžko si někdo umí představit tu bezmoc. Nevěděla jsem, jestli z nemocnice nakonec neodejdu bez dítěte i bez manžela, tak je prý příliš okysličený a bude v pořádku. Synka převezli do jiné nemocnice, kde měli pro takový případ přístroje, ale nás tam nepustili a poslali domů.
Následující noc byla nejhorší v mém životě, protože nám nedávali skoro žádnou šanci. Vzhledem k tomu, že chalpec byl v klinické smrti dost dlouho, měl již velký otok mozku, a tak prognóza byla taková, že i když se probere, bude mít trvalé následky. Tato hrozná nejistota trvala skoro 2 dny. Nakonec se synek přece jen probral, a když nás k němu konečně pustili, byl sice ochrnutý na půl těla, ale jinak kromě té hrozné rýhy na krku vypadal docela dobře. Přestože je to již řada let, dodnes si lékaři, kteří ho ošetřovali, na ten případ pamatují a berou to jako zázrak. Ochrnutí zmizelo a po testech u psychologa se zjistilo, že i mozek je úplně v pořádku. Dnes je ze syna velmi úspěšný sebevědomý podnikatel. Nikdy s ním o tom nemluvíme, ale mě tento zážitek poznamenal na zbytek života a celá léta se už léčím na psychiatrii z depresí. Pořád si říkám PROČ??? Jestli jsem něco udělala špatně, nebo to byl jen výsledek nějaké nešťastné hry.
 
S pozdravem  Helena
Milá Heleno,
já nemám slov.
Velmi si cením toho, že jste se s tak tragickým a citlivým životním příběhem svěřila. A i když vše nakonec dobře dopadlo, vzpomínka na tu událost pro vás musí být stále nesmíně bolavá.
Děkuji
Reklama