Ráno jsme se místní superlinkou přesunuli z Khoratu do Bangkoku. Hned z autobusového nádraží jsme se dopravili na Khao San a koupili jízdenky na večer na cestu do Krabi. Cesta potrvá přes dvacet hodin.
I když je duben v Thajsku většinou deštivý měsíc, zatím nespadla ani kapka. To je na jedné straně dobré znamení, období dešťů se opozdí. Může to ale také znamenat, že to začne náhle a bude pršet třeba tři dny v kuse, což by významně zkomplikovalo vnitrostátní dopravu.


Od rána mě bolelo v krku. Vinu přikládáme klimatizaci. Klima je totiž dost nebezpečná. Vždy, když někam cestujeme klimatizovaným busem, do dvou hodin cesty se někdo rozkašle a rozsmrká. Hlavně ti, kteří do podobných dálkových busů lezou v kraťasech a v tričku. Po pěti hodinách cestování je to v klidu na spacák, klima bývá nastavena na 16 až 18 stupňů.

 

Při čekání na večerní spoj jsme byli svědky neskutečného chování. Na křižovatce zabrzdilo auto, vyskočil z něj úplně vytočený Thajec – otec. Utíkal k palmě. Utrhl jeden z největších listů, ten otrhal, takže mu zbyl jen jakýsi bič. Poté vytáhl z auta tak tříletou holčičku, kterou začal oním provizorním palmovým bičem mlátit ukrutnou silou hlava nehlava. Ačkoliv jsme s Davidem z českých poměrů na nějaké to plácnutí po zadku, když dítě zlobí, zvyklí, byli jsme z toho úplně konsternovaní. Děťátko leželo na zemi, intuitivně si schovávalo hlavu a skoro ani neplakalo. V autě všemu přihlíželi další tři dospělí lidé. Neumím si představit, co tak strašného mohlo dítě v autě provést, aby si zasloužilo takovýto trest. Američané, kteří cestovali v buse s námi, to nevydrželi, běželi holčičce na pomoc. Ale znáte to, v tu chvíli ji otec popadl a hodil ji do auta. A odjeli… Nejsem žádná cíťa, ale tohle bylo i na mě moc.

Na cestu z Bangkoku do Krabi jsme tentokráte nepoužili statní busové linky, ale ilegální bus vypravovaný cestovkou z Khao San. Autobusu se nedalo nic vytknout. Ale ty lidi, myslím tím místní. Řidič i jeho pomocník byli dva arogantní blbečkové. Pán, co se staral o zavazadla, si s nimi vůbec nezadal.  Za celých 13 hodin jízdy jsme stáli jen dvakrát. Jednou hned po dvaceti minutách jízdy ještě v podstatě v Bangkoku u pumpy a potom asi patnáct minut před přestupem v Surat Thani. Na přestup jsme měli dvě minuty, kdo nestíhal, na toho thajsky křičeli. A to už ani nemluvím o tom, že bágly vyházeli doprostřed ulice za plného provozu.

 

Vrchol však nastal v buse ze Surat Thani do Krabi.

V Surat Thani se sjíždějí autobusy z celého Thajska a lidi se tam dělí podle toho, na kterou část pobřeží kdo jede. Náš bus do Krabi neuhlídali organizačně a doplatila na to jedna skupinka amíků, kteří nastupovali poslední. Bylo jich asi třicet a všichni celé čtyři hodiny stáli. Představte si zájezdový super bus s klimatizací a záchodem, jak má úzkou uličku, aby byla sedadla pohodlně široká. A v té se tísnilo třicet vytočených a přiopilých Američanů. A to jsme je ještě v Suratu asi 45 minut hledali, protože bus, který je vezl z letiště z Phuketu, je vysadil úplně někde jinde, než měl. Jako velmi slabá útěcha pro ně bylo to, že se řidič zastavil u nějakého obchodu, a tam si vypůjčil plastové židličky-bobky bez opěradla, které dal za sebe do uličky a na které si pár lidí sedlo.

 

Po dojezdu v Krabi byl bus na vybuchnutí, zvláště potom, co opět zavazadla házeli z metrové výšky na zem hlava nehlava. To už pár lidem došla trpělivost a začali na Thajce křičet. Ti však neuměli anglicky ani slovo a bylo jim to jedno. Naše doporučení – ve všech průvodcích se dočtete, že ilegální autobusovou dopravou se jezdit nemá – ale znáte to, je to levnější, nemusí se dělat rezervace dopředu… Přesto, pokud chcete dojet domů zdraví a živí, nejezděte jimi. 

 

 

 

 

Reklama