Moji rodiče jsou v některých věcech tradicionalisté. A s alkoholem to bylo také tak. Jejich prarodiče po zralé úvaze dospěli k závěru, že když už dítko stejně touží po tom alkohol okusit, ať to nejprve zkusí doma. Aby se pak nedivilo, co všechno se mu pod vlivem onoho opojného moku přihodí. A rodiče tuto tradici převzali.

K patnáctým narozeninám jsem si tedy mohla vybrat, čím se hodlám opít. Pokud se samozřejmě opít hodlám – nikdo mě nenutil. A já se opít hodlala – už dříve jsem, byť v menším množství, okusila u moravských a slovenských příbuzných víno a slivovičku a především domácí vaječný koňak. Sladké „tlamolepy“ mi v mých „nácti“ učarovaly, a tak jsem si, ó prokletá hodino, pro svou první opičku vybrala kokosový likér.

Máma sice pochybovačně vrtěla hlavou a prohlašovala cosi o zvrácených chutích a tatínek nesměle navrhoval kvalitní víno, já však trvala na svém. Tradice je tradice, a tak mi bylo vyhověno. Máma zakoupila půllitrovou lahev kvalitního kokosového likéru, prozřetelně připravila kýbl a narozeniny se mohly slavit.

Z počátku bylo všechno nádherné. Alkohol na mě, jak jsem seznala, působil příjemně – už po první skleničce jsem měla veselou a komunikativní náladu a pak se můj stav dlouho neměnil. Jenže pak se projevila další vlastnost mého organismu, kterou nazývám sebezáchovnou pojistkou. Když začalo hrozit, že by se má opilost vymkla z hranic paměti, vzbouřil se žaludek. Nabrala jsem zelenkavou barvu, máti přistavila kýbl... A já nad ním strávila další hodinu. Pak jsem se, už relativně v pořádku, odebrala ke spánku.

Zato ráno bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Hlava mi třeštila, v puse se mi zabydlelo cosi, co tam pak pošlo, žaludek odmítal pozřít byť jen doušek vody... Zkrátka poučení číslo jedna – nepít sladké patoky – se mi vepsalo doslova a do písmene pod kůži. Stejně jako poznatek číslo dvě – začne mi být blbě dřív, než úplně ztratím soudnost – se mi posléze v mých bujarých studentských letech nejednou hodil. Pravda, můj sebezáchovný reflex mi přivodil několik nepříjemných trapasů, jsem však skálopevně přesvědčena, že před ještě horšími mě uchránil.

Stejnou školou jako já si prošla i má sestra, které však alkohol nezachutnal vůbec, a tak jen občas usrkne nějaký ten „tlamolep“ nebo kvalitní víno. Jenom bratr unikl, protože se nekontrolovaně a nekontrolovatelně opil už ve čtrnácti. Naštěstí s dobrými kamarády, a tak byl donesen domů, uložen s hlavou v kýblu... a pak už si dával pozor, aby alespoň našel klíče a trefil klíčovou dírku.

Za tuto poněkud drastickou metodu seznamování s alkoholem jsem rodičům obzvláště vděčná ve chvílích, kdy vidím jedince často méně než patnáctileté opíjet se levnými patoky a posléze končit na záchytce či s jinými traumaty trvalejšího rázu, protože u sebe nemají nikoho, kdo by se o ně při jejich první opičce postaral... Takže čest tradicím!

Jaká byla vaše první opička? Vzpomenete si ještě?
Jaký měla vliv na Váš život?
Jaký je Váš vztah k alkoholu?
Jaká opička byla Vaše nejhorší?
Co si myslíte o hranici osmnácti let? Dodržela jste ji?
A co alkohol a Vaše děti?

Reklama