Poprvé jsem byla na vodě: Jak to dopadlo?

Poprvé jsem byla na vodě: Jak to dopadlo?

Naše čtenářka Vlaďka006 jela poprvé na vodu. V jejím minulém článku jste se dozvěděli, že měli s manželem počáteční nepohody. Překlenula se nepohoda v pohodu? To vám poví Vlaďka dnes!

Přišel den D. Měli nám dovézt lodě do kempu v Lokti a mým autem jsme chtěli převézt loďky o cca 10 km ke Královskému Poříčí. Půjčovna si dala na čas. Ještě že tak. Časně brzy ráno jsem zjistila, že pivo se nekamarádí ani s pár kapkami Magistra.
První den jsem viděla dosti černě. Dělá se mi špatně v jakémkoliv dopravním prostředku, na kolotoči, a plavba na pirátské lodi nedopadla také dvakrát nejlépe. Už jen při pohledu na vratké kanoe se mi protáčel žaludek.
Ani počasí nám moc nepřálo. Od rána pršelo a byla zima. Manžel se snažil zvednout náladu: „Nu což, za sluníčka umí jezdit každý. My pojedeme za zimy a deště, tak jak jezdí opravdoví vodáci, a ne srágory.“

V 10 hodin přijel tahač, vezl kanoe. Ty naše byly samozřejmě až úplně vespod. Padla moje poslední naděje. Na vodu se jede, a basta fidli. V 11 už jsme měli loďky u auta a zjistili jsme, že na moje miniauto se vejde jen tak tak jedna. Manžel s Jardou se chopili chlapské práce a jali se kanoi na auto montovat. Já a Pavla jsme ochotně radily a přesvědčovaly, že popruh, kterým se hodlají kanoi přimontovat, je k ničemu. Asi tak hodinu zkoušeli popruh rozchodit, ale vše marné. Nakonec se vzdali a loďku přimontovali pomocí pavouků.
Nasedli jsme do auta a jeli do místa startu.

Silnice vedla až ke kempu, takže jsme loďku a bagáž nemuseli daleko nosit. Mrkla jsem zběžně na hodinky. Bylo pravé poledne. Fajn, tak nejdéle v 1 určitě musíme vyjíždět, pomyslela jsem si. Manžel s Jardou se vrátili pro druhou loďku. Prý už mají know how a jsou tu cobydup.
S Pavlou jsme nedočkavě vyhlížely a stepovaly u loďky. Houkla na nás parta vodáků-veteránů, ať se prý jdeme ohřát k jejich plynovému vařiči.
„Ále, to nemá ani cenu. Naši chlapská část je tu hned.“ Chvilku jsme váhaly, ale představa trochy tepla byla dost velká, takže jsme se vydaly k altánku, kde parta seděla.

McDrive na Ohři

Hned nám nabídli grog a místa k sezení. Odmítla jsem s tím, že Magister mi udělal z žaludku vodní postel. Přesvědčovali mě, že prý na Magistra je nejlepší rum. To mám prý z toho, že na vodě se pije jedině rum. Na všechno je prý nejlepší rum. Protože je to zkratka od Rychlé Univerzální Medicíny. Čas rychle utíkal, nálada byla nejvýše veselá. Parta nás bavila svými vodáckými příběhy a ženská část i radami do manželství. Smály jsme se, až jsme se za břicho popadaly. Naši muži přinesli druhou loď po více než dvou hodinách. Na jejich účet se bavila celá parta, že prý ty lodě z Lokte nesli pěšky.
Na rozloučenou nás jeden vodák vyfotil hezky pohromadě. Popřáli jsme si příjemnou plavbu a vydali se na cestu.

Příroda kolem Ohře je neskutečně nádherná. Měla jsem pocit, že nejsem jen pozorovatel, ale především součást té nádhery kolem. Mohli jsme jet pomaloučku, nechat se unášet proudem a tu nádheru si vychutnat plnými doušky.

Naše rozjímání přerušila Pavla: „Jé, teď jsem vzala za veslo a škrtla jsem si o náušnici. Tady mi někde spadla.“
Její kormidelník neváhal a hupsnul do vody. Přidržoval loďku s Pavlou a hledal náušnici. S manželem jsme také zastavili a pomáhali hledat. Nikdo moc nevěřil, že se náušnice ještě najde. Zahlédla jsem, jak se ve vodě cosi leskne. Byla to ona náušnice. Pavla měla štěstí, ale po zbytek cesty jela pro jistotu bez náušnic. Je to sice maličkost, ale v takových situacích si člověk uvědomí i kouzlo a sílu party.

Cesta byla poklidná, jediný jez, který jsme měli sjet, byl v tu dobu nesjízdný. Ačkoliv pršelo, vody moc nebylo. Občas loďky kvílely, když brousily břicho o kameny. Tu tam jsme museli vystoupit a loďky přenést.
Naučila jsem se práci háčka. Už jsem věděla, že kameny mám hlásit s předstihem, a ne stylem: „Bacha kámen!“
„Ježíš, a kde?“
„Už jsme na něm. Tak nic.“

Při projíždění jsme zahlídli souboj volavky s kachnou. Kachna vyhrála. Bála se o svá mláďata. Odehnala volavku, pak si svých neuvěřitelných 11 káčátek schovala pod křídla a odvezla je na svých zádech do bezpečí na druhý břeh. Je to jako v životě lidském. Matka má obrovskou sílu a leckdy na svých bedrech dokáže unést neuvěřitelnou zátěž.

Skoro u cíle jsme míjeli hrad Loket. Z vody na něj byl ještě krásnější pohled než ze souše, když jsme jeli autem kolem.

Dojeli jsme v poklidu do Maskáče. Chvilku po našem příjezdu přijel i zbytek party a naše spacáky. Vrátili jsme půjčené, jeli jsme pro naše auto, odvezli jsme ho pro změnu do místa cíle. Měli jsme poslední možnost trochu „civilizovanější“ hygieny. V Maskáči byly jak splachovací záchody, tak i sprchy. Hotový luxus.

Večer jsme strávili opékáním špekáčků, zpěvem a brnkáním na kytaru. A tak jsem v sobě objevila kousek trampa. Zjistila jsem, že hmyz ve stanu mi zase až tak nevadí. Dá se vyspat i na obyčejné karimatce. Jen spacák jsem musela mít hodně teplý, a to do - 30, to se mi to chrupkalo. Opravdu jsem zmrzlík. Táborák ve spojitosti s kytarou mě neskutečně pohladil po duši. Nálada v partě byla výborná a já se začala těšit na příští den, kdy si plavbu užijeme. Čekala nás 20 km dlouhá cesta do kempu Hubertus.

Ráno jsme byli jak rybičky. Počasí se umoudřilo. Sluníčko hřálo. Lodě jsme měli připravené, zabaleno během chvilky. Většina pro jistotu v záchranných vestách (ačkoliv vody v Ohři bylo sotva po pás), vyráželi jsme časně ráno do Hubertu.

Nemuseli jsme spěchat. Celá parta se rozhodla k soulodění (nevodáci, nepleťte si to se souložením). To je tak, když se chytnete jiné lodě a společně se necháte unášet vodou. Takhle pohromadě jsme jeli 4 lodě. Sranda nastala, když se před námi objevil šutr nebo peřeje. Manžel byl natolik rozdováděný a chtěl ještě více srandy, že začal pádlem cákat po Pavlíně, ta si nic nenechala líbit a zcákala ho taky. Manžel se napřáhl, že udělá pořádnou spršku. Jenže pádlo se mu zaseklo, převrátil naší loďku a ještě si vykloubil palec. Byla jsem nepříčetná. Kvůli vestě jsem se nemohla postavit na nohy. Vesta je zatěžkaná na zádech. Pro záchranáře je to výborné ulehčení, ale pro topícího se na mělčině nic moc. Ostatní si náš kousek fotili o sto šest. Na druhou stranu nám pomohli dostat věci z vody. Převlékli jsme se do suchého. Zastavili jsme se na nejbližší Rychlou Univerzální Medicínu na zahřátí a pokračovali v plavbě.

Jak jsem se topila...

Sjeli jsme několik jezů a peřejí. Všichni bez újmy. Přestala jsem se vody bát úplně. Nakonec ani to vymáchání zase tak špatné není.

V Hubertu jsme si usušili mokré prádlo.

Večer byla na programu opět kytara a zpěv. Moc jsem se těšila. I když nezpívám, moc ráda poslouchám.

Vybavení kempu není nic moc. Je to opravdu jen tak na přespání. Záchody jsou jen suché. Voda je jen z 0,5 km vzdálené studánky. Hygiena se buď nekoná vůbec, a nebo v Ohři. Poslední den jsme si všichni sjeli hubertovské peřeje. Pro jistotu jsme jeli v plavkách a bez nákladu. Pro jistotu jsme si nechali věci až pod peřejemi. Sjeli jsme všichni.

Když už do cíle zbývalo asi jen 5 km, mračna se zatáhla a my věděli, že nás prožene bouřka. Na vodě se nebylo kam schovat. Pádlovali jsme o sto šest, přesto nás liják zastihl. Ačkoliv se nikdo nepřevrátil, do cíle jsme dojeli zmoklí až na kost. I když nám počasí moc nepřálo a kvůli počátečním peripetiím jsem měla náladu na bodu mrazu, voda se mi moc líbila. Na Ohři bylo vodáku habaděj, na nějaký konec vodáctví v Čechách to rozhodně nevypadalo.

Party byly úžasné. S některými jsme jeli od začátku až do konce. Potkávali jsme se v každém stanovišti. Velice se mi líbilo, jak se party dokázaly sladit. Třeba kravaťáci. Parta, kde všichni byli elegantně oblečení, kravatu a klobouček měly i dámy. Nebo Mexikánci - všichni včetně dětí nosili obří, špičaté slamáky jako Mexičani či dívky na raftu, jež si pro tuto příležitost nechaly vyrobit fuchsiová trička s nápisem: Dámská plavba 2012.

Jak to tak píšu, napadá mě, zda byste se na vodu přidaly také? Mohli bychom natočit volné pokračování seriálu Proč bychom se netopili. Mořský vlk Křižák by jeden byl, nejkrásnější žena českých vod Dana by se také našla (určitě sladěná tón v tónu a mohla by dělat módní vodní policii). A zbytek nějak dohromady dáme. Jen jestli se mám znova topit, tak se raději utopím bez vesty než kvůli ní.

Vlaďka006

Čtěte také:

• Hurá na vodu!
• Vlaďčin hubnoucí klub: Kdo vyhrál?