Rodina

Poporodní deprese není jen špatná nálada


Narození dítěte je sice nádherná událost, ale zároveň se nová situace může stát noční můrou. To když propukne nemoc jménem poporodní deprese.


Podobně jako Vánoce i narození dítěte je období radosti; jenže kromě spontánního prožívání radosti máme radost i jaksi imperativně nařízenou. Všude okolo nás zaznívají pouze hlasy štěstí, výkřiky nadšení, jaké je to úžasné mít malé dítě. Jaká je to úleva, když se dostaví kamarádka, většinou také matka, která se zeptá, jak se cítíme, jak to zvládáme a zda už máme mimina plné zuby... Je to opravdu tak: Velké štěstí a zázrak provázející narození dítěte jsou samozřejmě vykoupeny i velkou dávkou stresu, nových starostí a strachu, únavy a vyčerpání.

 

Štěstí i stres

Proto není nic neobvyklého, že spolu s únavou a změnou hormonální hladiny se u mnoha matek v prvních dnech po porodu nedostavují pouze libé pocity nezvladatelné euforie, ale také úzkost, podrážděnost, strach, zda dítěti neublížím, a někdy dokonce i neschopnost vnímat lásku k nově narozenému dítěti, z čehož vzápětí plynou velké pocity viny. Laicky tento stav označujeme jako „depka“ – deprese.

Citové rozlady, tzv. poporodní blues, objevující se krátce po porodu, jsou v zásadě normální a běžné až u 80 % žen. Jedná se o přechodnou náladovou labilitu, nervozitu či smutek, které nemají dlouhé trvání a jsou odklonitelné. Ve chvíli, kdy matce například manžel vypomůže a ona se trochu vyspí, cítí se lépe.

 

Pomoci mohou i přátelé a další blízcí lidé. Rozveselení nebo tzv. „přivedení na jiné myšlenky“ novopečená maminka určitě ocení. Okamžiky, kdy není nadšená ze své nové role nebo má pocit, že své dítě nemá ráda, jsou pak jen krátkodobé. Většinu času pak ke svému dítěti cítí lásku a náklonnost.

 

Negativní emoce

Nicméně situace, kdy jsou negativní emoce matky vůči dítěti velmi intenzivní a není možné se od nich odpoutat, není radno podceňovat. Jedná se již o příznak nemoci, tzv. poporodní deprese či ještě závažnější laktační psychózy. Je důležité si uvědomit, že se jedná o nemoc.

Silná vůle nestačí

Příčina této nemoci se dává do souvislosti s hormonem prolaktinem, jehož vylučování působí na tvorbu mateřského mléka. Tato nemoc se nedá zvládnout silnou vůlí, nedá se překonat. Tento stav nemusí „přejít“, jak často slýcháváme v laických radách a doporučeních: „Vydrž, to přejde, bude lépe,“ tady neplatí. Ve většině případů si matka sama nepomůže a potenciálně je sobě i svému dítěti nebezpečná. Je to stav, kdy je nezbytné vyhledat lékařskou pomoc. Je možné, že deprese spontánně vymizí, nicméně platíme za to cenu mnoha měsíců neskutečného trápení – a nejen svého, ale i svého dítěte.

Nemoc nejen duše

Na rozdíl od laického označení „depka“ a popisování deprese jako přechodné špatné nálady je totiž depresivní porucha onemocněním „celého organismu“. Depresí je ovlivněno to, co si myslíte o sobě a okolním světě, jak se cítíte, jakou máte náladu i jak se následně dle těchto svých většinou negativních a pesimistických myšlenek a nálad chováte. Ovlivňuje způsob, jak a co jíte, jak spíte, jakou pociťujete tělesnou únavu. Zda prožíváte radost, či máte vůli a chuť k různým aktivitám. Depresivní onemocnění není ekvivalentem přecházení špatné nálady. Není to jen známka osobní slabosti nebo stav, který je možné překonat přáním či pevnou vůlí. Lidé postižení depresivním onemocněním se nemohou jenom jednoduše dát do pořádku a uzdravit se.

Podejte pomocnou ruku

Příznaky mohou bez léčby přetrvávat týdny, měsíce nebo roky. Většině lidí, kteří jsou postiženi depresivním onemocněním, však může pomoci adekvátní léčba. Máte ve svém okolí matku, které nepomáhá ke zlepšení nálady ani odpočinek nebo pomoc, a tento stav trvá několik dní? Nedávejte jí rady typu „Vzchop se, vždyť máš krásné dítě, manžela, nic ti nechybí...“ či „Musíš to překonat, vždyť to přejde,“ a raději ji rovnou odveďte k lékaři.


Ján Praško, Hana Prašková: Deprese a jak ji zvládat:

Mezi příznaky poporodní deprese převládají pocity selhávání, nerozhodnost, úzkost, strach ze samoty, sociální izolace, bezmoc a beznaděj, katastrofické obavy z budoucnosti, ztráta zájmu a potěšení, nechutenství, nebo naopak přejídání. Rodičky mají pocit, že dítě je nechtěné, nedokážou je milovat ani se o ně postarat. Mohou být přítomny poruchy spánku, nekontrolovatelná plačtivost, potíže dotýkat se dítěte a pečovat o ně, vztek a podrážděnost, pocity ztráty kontroly. Vzácně při výrazném prohloubení symptomatologie hrozí psychotické prožitky a riziko zabití dítěte či sebevraždy. Kromě depresivní a úzkostné symptomatologie se mohou objevovat obsese a kompulze, panické ataky, nadměrné pití alkoholu.

Obvykle se poporodní deprese objevuje za 6–12 týdnů po porodu, ale může se objevit až do jednoho roku poté. Projevuje se hlavně nadměrnou únavou až vyčerpaností, podrážděností, sebevýčitkami, úzkostí, pocity nejistoty a strachu, někdy se dostaví fobické příznaky. Smutná nálada bývá zpočátku v pozadí obrazu, ovšem postupně se může rozvíjet do deprese různé hloubky. Schopnost postarat se o dítě značně klesá. Postižená maminka se odsuzuje za to, že necítí nic k dítěti, je přesvědčena, že jako matka selhala, obává se, že ji partner opustí a zanechá s dítětem samotnou, začíná se vyhýbat kontaktu s okolím, uzavírat v bytě, ztrácí potěšení z věcí, které ji dříve bavily. Obvykle ztrácí také chuť k jídlu a trpí úpornou nespavostí, často bezdůvodně pláče.

Většinou zůstává deprese na mírné nebo středně hluboké úrovni. Biologickými rizikovými faktory jsou předchozí epizoda deprese (až 30 % žen, které v minulosti prodělaly depresi, ji rozvine po porodu), depresivní epizoda po minulém porodu (52–62 % žen rozvine novou epizodu po dalším porodu) a depresivní porucha u pokrevních příbuzných. Mezi psychosociální rizikové faktory patří nedostatečná sociální podpora, negativní životní události, nestabilita partnerského vztahu a ambivalence týkající se těhotenství.

 

Jen výjimečně se objevuje v poporodním období psychóza (1–2 případy na 1 000 porodů). Poporodní psychóza se nejčastěji objeví v čase od prvních 48–72 hodin až po několik týdnů po porodu. Prvními příznaky jsou neklid, podrážděnost a problémy se spánkem, velmi rychle se však objeví psychotické depresivní nebo manické příznaky s dezorganizovaným chováním, bludy, halucinacemi. Při depresivních projevech maminka ztrácí kontakt s realitou, mívá depresivní halucinace (hlasy) a bludy (je přesvědčena, že dítě je podvrženo, ďáblovo apod.). Pak je nutná urgentní hospitalizace, jinak jsou jak novorodička, tak dítě v riziku ohrožení života. Ještě vzácněji se může objevit i manická epizoda s rozjařenou nadměrně skvělou náladou, nespavostí.

Převzato ze serveru www.sexualne.cz

   
08.04.2008 - Těhotenství a porod - autor: Pavel Miškovský

Další příspěvky

Komentáře:

  1. [39] Valošková Hana [*]

    mám 3 postupně a naštěstí mě nikdy nenapadly žádné depresivní otázky , když něco nešlo -kojení tak se vzala láhev a sunar a bylo to .Nedělala jsem zničeho vědu.Naštěstí ani jedna princezna neplakala , byla velmi hodná a manžel pomáhal jak mohl.Byl u dvou porodů a má to něco do sebe

    superkarma: 0 09.04.2008, 20:59:35
  2. [38] Mialau [*]

    ellinor: přesně tak, ono vůbec dnešní léčení, kdy ti na spoustu chorob řeknou, že musíš brát do smrti léky imho prostě není léčení ale potlačování příznaků a nemá to kloudnej smysl... ale jak si jiank pomoct, to je těžký....

    superkarma: 0 09.04.2008, 12:54:27
  3. avatar
    [37] ellinor [*]

    Mialau: Navíc se účinek prášků dá odhadnout jen špatně, protože je to tolik subjektivní. A navíc to trvá dlouho, takže nevíš, jestli to zlepšení znamená, že se z toho dostáváš sama, nebo jestli to jsou ty pilule. Radši bych šla na elektrošoky nebo nějakou operaci, aby to bylo jednou pro vždy za mnou. Protože i když je ti chvíli fajn, tak se pořád ptáš, kdy to přijde zas.

    superkarma: 0 09.04.2008, 12:32:47
  4. [36] Mialau [*]

    ellinor 22: no nejhorsí je, když ti nasaděj ty špatný prášky a pak třeba sedíš doma a nemůžeš se hnout a nic a čekáš kdy už se ti to svinstvo vyplaví z těla. Pak se objednáváš na kontrolu a musíš čekat, pak zkoušíš další a další prášky a je ti třeba hůř a hůř a já musim chodit do práce a vim, že v těch hroznejch stavech bych to nezvládla, tak se pak nakonec na to všechno vykašlu a snažím se to přetrpět. Pomáhá mi xanax, ale ten rozhodně není na dlouhodobý braní. Navíc mi taky vadí představa, že už do konce života budu mít takový problémy a všichni se na člověka koukaj jak na magora, protože to prostě nejsou schopný pochopit. Když máš zlomenou nohu, tak to člověk co nic zlomenýho nikdy neměl jakž takž pochopí, že to třeba bolí, ale tohle se prostě nedá pochopit. To se musí prožít (a že to nikomu nepřeju...).

    superkarma: 0 09.04.2008, 10:43:40
  5. avatar
    [35] ellinor [*]

    Vivian: no právě. Pořád si říkám, kdy už budu moct ty léky konečně vysadit. A nebo se raději smířit s tím, že je k životu potřebuju, asi jako diabetik potřebuje svůj inzulin. Jen si říkám, co to dělá s játrama, když k tomu připočtu antikoncepci, alkohol...

    superkarma: 0 09.04.2008, 08:57:17
  6. avatar
    [34] cicinka [*]

    Je to stejně zajímavé.Spousta žen a mamin kolem mně neví o čem mluvím.Ani moje mamina.

    superkarma: 0 08.04.2008, 19:34:57
  7. [33] 7kraska [*]

    Vivian, mas holku moc peknou, koukala jsem na fotky. Bylo by ji skoda do baby-boxu...ja jsem z materstvi taky byla cela vedle, ale depka to asi nebyla, ja jsem desny parez, nic se mnou nehne.

    superkarma: 0 08.04.2008, 19:20:14
  8. avatar
    [32] Vivian [*]

    *Lorinka: máš mail

    superkarma: 0 08.04.2008, 18:31:11

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. avatar
    [31] Vivian [*]

    Pianistka: JE to běh na dlouhou trať, jako klasická "ne-poporodní" deprese, bohužel to nepřejde... Já jsem už asi pět měsíců na antidepresivech (a v pohodě) a dr. říkala, že je to minimálně na půl roku, ale že s vysazováním spěchat nebudeme, protože já už jsem se kdysi s depresemi léčila (7 let), takže ten postup je trochu jiný, než u někoho, u koho se to vyskytne poprvé... Minimálně ta léčba je dlouhodobější.

    cicinka: já bych malou taky bývala nejradši odvezla do baby-boxu nebýt manžela a rodiny, kteří mě podrželi...

    superkarma: 0 08.04.2008, 18:29:28
  2. avatar
    [30] cicinka [*]

    Tak já měla "jen" poporodní blues.A začlo přesně jak se mi začlo dělat mlíko.tedy třetí den po porodu.Měla jsem pocit,že je konec mého života,že už mě nic hezkého nečeká.Prsa nalitý,kluk pil málo.Teď už vím,že jsem měla špatnou techniku.Volala jsem mámě(160km daleko),že kluk nejí a mě bolí prsa a co mám dělat a ať přijede.Nakonec přijela segra a trochu mě rozveselila.Pořád jsem musela být s manželem.Já sotva držela oči otevřený,ale ne,abych si šla lehnout,já musela na procházku s ním.Pak ještě přijela i mamka.Já dostala malej zánět do prsa a když malej pil,tak to šíleně bolelo.A já byla tak hotová,že jsem jen seděla koukala jak máma natřásá řvoucího mimouše a povídám jí"Já ho asi vrátím.Co s ním?Vždyť jenom řve".Máma jen vykulila oči.Nakonec pomohlo,když všici odjeli a já musela vše zvládnout sama.
    u druhého jsem to už čekala a trochu jsem to potlačila.Nenechala jsem se tím převálcovat.Ale bylo to jen blues.Ne depka,tak to šlo.

    superkarma: 0 08.04.2008, 16:08:36
  3. avatar
    [29] ToraToraTora [*]

    Altamora: A chlap bez této zkušenosti? Je uplně mimo

    superkarma: 0 08.04.2008, 14:57:20
  4. avatar
    [28] Altamora [*]

    ToraToraTora: No, trochu se připravit dá. Manžel po této zkušenosti byl po narození našich dětí vždycky pozorný a sledoval, jestli se u mě neprojevuje deprese. Jako každý chlap spíš litoval chudáka kamaráda a nechtěl zůstat s dětmi sám. Škoda, že mu ta pozornost nikdy nevydržela dlouho

    superkarma: 0 08.04.2008, 14:50:18
  5. avatar
    [27] RenataP [*]

    ToraToraTora: přesně, nebo coververze pro ostatní: "Pořídila si haranta a teď neví co s ním, ňouma jedna!" Je to hrozně těžký, díky za tenhle článek, kéž by se o tom psalo častěji, protože já říkám, že radši si nadvakrát zlomit nohu a trpět, než když se takhle zlomí psychika. Nepřeju to naprosto nikomu...

    superkarma: 0 08.04.2008, 14:43:39
  6. avatar
    [26] ToraToraTora [*]

    Altamora: Na to se asi dost dobře připravit nedá. Depku jsem sice nikdy neměla, ale většinou suicidální tendence nevěří ani žena ženě, tak proč by toho měl být schopen muž, znám spoustu chlapů, co si myslí, že šestinedělí je coververze výmluvy: dnes mě bolí hlava

    superkarma: 0 08.04.2008, 14:29:24
  7. avatar
    [25] Altamora [*]

    Myslím, že by se o poporodní depresi mělo mluvit víc. Hlavně otcové by měli být připraveni. Kamarád stav své ženy podcenil, jeho žena vyskočila z okna. Zůstal sám se dvěma malými dětmi.

    superkarma: 0 08.04.2008, 14:22:50
  8. avatar
    [24] blondýna [*]

    Chameleonka: právě,že byl,u manžela,ale on si stejně nakonec našel někoho jinného.. .Ale i když miminko nedonosíš,je to šok,poprvé jsem potratila na konci 3.měsíce ,tak vím jak ti bylo a je

    superkarma: 0 08.04.2008, 13:57:23
  9. avatar
    [23] Chameleonka [*]

    ellinor: po Lexáku jsem byla v bombovým rauši po každým zobnutí a nevadilo mi nic Ale brala jsem ho jen chvilku, je celkem návykovej..

    superkarma: 0 08.04.2008, 13:49:53
  10. avatar
    [22] ellinor [*]

    Mialau: Hele, mě sedly až pátý prášky. Mám bezvadnou doktorku, která se fakt snažila najít to nejlepší. Jedinou nevýhodou je, že dost potlačujou orgasmus. Ne že by byl nemožnej, ale asi až tak po čtyřnásobně delší předehře než dřív. Ale vzhledem k tomu, že jsem teď singl, je to stejně fuk. Radši bejt příjemná 18 hodin denně, než skákat z okna, nemluvit, brečet, ale mít orgasmus na počkání. Stejně na sex v depresi nikdo nemá chuť, tak o co jde, že?
    Ale netloustne se po nich, nejsem utlumená. Jen snižujou tlak, tak se musí dávat bacha na alkohol a vyčerpání. I se po nich líp spí - je to Argofan a nic nedoplácím.

    superkarma: 0 08.04.2008, 13:44:12
  11. avatar
    [21] Chameleonka [*]

    blondýna: naštěstí jsem nebyla těhu dlouho U donošeného miminka to trauma musí být mnohem horší Nedivím se ti, že ses bála dalších pokusů - na druhou stranu, pokud tam nebyl geneticky podloženej důvod, tak naděje existuje vždy

    superkarma: 0 08.04.2008, 13:41:54
  12. avatar
    [20] blondýna [*]

    Chameleonka: to je mi taky líto

    superkarma: 0 08.04.2008, 12:52:04
  13. avatar
    [19] Chameleonka [*]

    Vivian: femme: mě zkosila depka, když jsem přišla o miminko - a podle obou doktorek (na gyndě i psychině) to byla zcela regulérní šestinedělní deprese, umocněná navíc tím průšvihem.. chtěla jsem to zabalit.. zobala jsem prášky asi dva měsíce.. Do ordinace pro Lexák jako první pomoc jsem se tehdy taky vnutila se slzama v očích..

    superkarma: 0 08.04.2008, 12:46:42
  14. avatar
    [18] *Lorinka [*]

    Vivian, mohla bys mi písnout maila prosím?
    lorinka.z@seznam.cz

    Chtěla bych se tě na něco zeptat a nechci to rozebírat na veřejné diskuzi.
    Díky.

    superkarma: 0 08.04.2008, 12:36:30
  15. avatar
    [17] blondýna [*]

    Mialau: já se ti ani nedivím,ještě ke všemu v dnešní uspěchané době,vid??!tak ti přeji hodně a hodně zdravíčka,a pevné nervy

    superkarma: 0 08.04.2008, 12:20:57
  16. avatar
    [16] blondýna [*]

    Mialau: mám,adopt. ale jako vlastní.máme ho od 10.měsíců O vlastní už jsme se raději nepokoušeli

    superkarma: 0 08.04.2008, 12:16:47
  17. [15] Mialau [*]

    blondýna: To je moc smutný.... A měla jsi pak ještě dítě?

    superkarma: 0 08.04.2008, 12:10:28
  18. [14] Mialau [*]

    ellinor: Naprostá pravda. Děti sice nemám (taky právě proto, že se dost bojím coby kdyby),ale deprese zato jo. Je to hrozný, když vám lidi řikají co blbnete když vám nic nechybí a málokdo to chápe a berou vás jako rozmazlence. Co se týká antidepresiv, hrozně se jich bojím, protože jen jednou mi pomohly fakt skvěle, ale pak jsem je vysadila a od tý doby mi zkoušeli už x preparátů a po všem je mi ještě tisíckrát hůř, že si pak řeknu, že to raději překonám bez prášků a nějakou dobu mi to taky vydrží a pak zase bác a jdu to zkoušet znovu k doktorovi. Takže mě dost děsí, že bych po porodu měla pravděpodobně ještě větší potíže a k tomu se starat o toho mrňouse. Nehledě na to, že deprese je dědičná a prý už snad i u nás je to i jedna z hodně mála indikací k povolení přijmout darované vajíčko, aby to ten prcek nezdědil.

    superkarma: 0 08.04.2008, 12:10:00
  19. avatar
    [13] blondýna [*]

    Já jsem měla také deprese,už předporodní a poporodní ještě větší,poněvadž nám na ultrazvuku řekli,že naše miminko má vadu na srdíčku,tak jsem měla strach(předtím jsem potratila),aby to šlo operovat,nebo jsem věřila na zázrak,já nevím .. a když týden před vánoci jsem porodila,nakonec se zjistilo,že vad má na srdíčku více a nemá slezinu.Operaci prý by nevydrželo ,tak jsem 23.12.jela domů s prázdným fusáčkem.Miminko zemřelo na Silvestra téhož roku.To byli deprese,už je to 14.let,ale na takovou bolest(v )se nedá zapomenout

    superkarma: 0 08.04.2008, 11:22:40
  20. avatar
    [12] femme [*]

    ellinor: já už jsem stála nad miminem s polštářem v ruce byl to děs a hrůza

    superkarma: 0 08.04.2008, 11:13:23
  21. avatar
    [10] ellinor [*]

    Hlásím se do klubu. Mě se rozjela po prvním porodu a po druhém taky a i když je to už nějakej pátek, léky zobu dodnes. Měla jsem je asi rok vysazené, ale zkrátka k tomu mám dispozice a v mém životě se pořád něco děje.
    Hrozně jsem se bála, že dětem ublížím, nebo že je prostě nechám ležet a půjdu pryč. Nebo ještě horší věci...Okolí jsem se to styděla říct a stejně si myslím, že by mě půlka poslala do blázince a druhá by mě pozvala do kina na komedii. Vím, že je to rouhání, ale raději bych snad měla zlámané ruce a nohy, aby to bylo vidět. Deprese a sebevražedné myšlenky se těžko někomu vysvětlují.

    superkarma: 0 08.04.2008, 10:40:54
  22. avatar
    [9] lightblue [*]

    Nevím, jestli to byla klasická depka, ale stav úzkosti jsem měla týden po příchodu z porodnice domů hlavně než jsem si zvykla na noční vstávání a když se večer stmívalo, tak to na mě padlo ale svoje dítko miluju

    superkarma: 0 08.04.2008, 10:24:54
  23. avatar
    [8] Póťa [*]

    Asi to není nic zas tak neobvyklého. Když si to tady tak čtu, tak zjišťuji, že jsem si tím taky prošla, i když v celkem mírné formě.
    Nejhůř to odnesla švagrová, ta skončila po týdnu neúspěšné léčby hospitalizací na psychiatrii, 30 km od odmova. No, nechali si ji tam měsíc a dostali ji z toho. Druhé dítě bylo v pohodě, byla vybavená léky do zásoby a ani je nepoužila.

    superkarma: 0 08.04.2008, 10:23:20
  24. avatar
    [7] femme [*]

    mě postihla poporodní deprese cca 12 dní po porodu třetího dítěte, dopadlo to málem tragicky dodnes mě z toho mrazí

    superkarma: 0 08.04.2008, 09:14:00
  25. avatar
    [6] kareta [*]

    deprese jsou strašná choroba, je hrozné, když nemůžete pomoci svému blízkému a vidíte, jak se v tom topí Občas totiž ani léky nepomáhají

    superkarma: 0 08.04.2008, 08:52:51
  26. avatar
    [5] Arči [*]

    Jo měla jsem poporodní depresi, ale nevěděla jsem o tom... byla jsem moc mladá a nikdo mi o tom nic neřekl. Za 7 let jsem se jí pořádně nezbavila.... mrcha...

    superkarma: 0 08.04.2008, 08:36:08
  27. [4] Pianistka [*]

    Vivian: a jak jsi na tom teď, je ta poporodní deprese běh na dlouhou trať jako jiný deprese, nebo tak jak rychle přijde tak zase odejde ?

    superkarma: 0 08.04.2008, 08:05:20
  28. avatar
    [3] Kremzina [*]

    Vivian: Je dobře, že to tady píšeš. Musí to být děs a třeba tvoje zkušenost některé holce pomůže.

    superkarma: 0 08.04.2008, 08:05:19
  29. avatar
    [2] Vivian [*]

    Jo a ještě něco - pokud vás to v porodnici postihne a vy budete cítit, že to není standardní blues, ale něco horšího, tak se nenechte odbýt tím, že to je normální, a požádejte o psychiatrické konzilium. Antidepresiva vám můžou nasadit hned.
    A až se budete potom po návratu z porodnice objednávat někam na psychiatrickou ambulanci, tak v případě že ještě nebudete mít léky, tak se zase nenechte odbýt s tím, že vás objednají až za měsíc nebo bůhvíkdy... Když řeknete, že jste v šestinedělí a máte tyhle problémy, tak by vás měl rozumný psychiatr vzít přednostně. Protože poporodní duševní problémy můžou smrdět průserem.
    Mně chtěla psychiatrička (když ještě nevěděla, oč jde) objednat až za tři týdny, já jsem si představila, že bych měla ještě tři týdny prožívat to, co jsem prožívala, a zoufale jsem se rozbrečela do telefonu a přitom se mi podařilo ze sebe vymáčknout, že jsem po porodu, a bééé... a vyděšená psychiatrička hned řekla, ať přijdu zítra

    superkarma: 0 08.04.2008, 01:20:39
  30. avatar
    [1] Vivian [*]

    U mě se poporodní deprese objevila asi třetí den po porodu. Žádné blues, ale opravdová krutá deprese, jak jsem ji už znala z minula (mám ji v osobní i rodinné anamnéze). Záchvaty pláče, zoufalství, beznaděj, strašné vnitřní temno... K dítěti jsem necítila absolutně nic. Nic negativního ani nic pozitivního, prostě vůbec nic.
    Pomohla až psychiatrická léčba, antidepresiva. Naštěstí zabrala už čtvrtý den po nasazení, takže jsem dlouho netrpěla. A díky mému zlatému pediatrovi můžu i kojit, protože mi zjistil, že existují i antidepresiva, která se můžou brát při kojení (psychiatrička o nich nevěděla). A díky svému skvělému muži jsem přežila i ty nekonečné asi tři týdny předtím, než jsem se dostala k psychiatričce.
    (Pravděpodobnost, že mě to potrefí po dalším porodu, je minimálně padesátiprocentní, takže se asi budu muset preventivně "krýt" antidepresivy.)

    Proč to píšu? Abych potenciálním "spolupacientkám" dodala naději Je to krutá choroba, ale dá se řešit, a to tak úspěšně, že si budete moct úplně normálně užívat mateřství

    superkarma: 0 08.04.2008, 01:08:32

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme