Ahojky,

je čtvrt na pět ráno, sedím na židli, na stolku mám čerstvě uvařené kafe, zavírají se mi oči a chce se mi spát. Noviny mám roztříděné a rozložené na pultu, venku už přešlapují první netrpěliví zákazníci. Jen si počkejte, otevírá se až v půl. Ach jo, mám já tohle zapotřebí? To vstávání mě zničí. Už aby bylo jedenáct, abych šla domů a šup do pelíšku.

 To by mě zajímalo, na co já mám maturitu. Na nic. Co taky s maturitou z gymplu. Vlastně neumím vůbec nic speciálního. A to, že vím, kdy začala II. světová válka, že umím počítat zlomky, že vím, co napsala Božena Němcová... hm, to ví každý! Budu se muset přihlásit na nějakou školu, to vstávání mě vážně ničí, hlavně něco, co mě bude bavit, ne jako ten peďák, kde jsem vydržela půl roku...

Hurá, přijali mě na zdrávku, v září začínáme, bude ze mě ergoterapeutka s diplomem - doufám :-)

Tři roky jsou pryč, škola hotová, diplom v šuplíku a po prázdninách nastupuju do práce. Sice je to v jiném městě, přítele uvidím jen o víkendu, ale co, třeba se budeme mít víc rádi, když se neuvidíme každý den.
Práce mě baví, pacienti jsou většinou zlatíčka, spolupracují. Někdy je těžké je zaujmout a přesvědčit, že ještě mají pro co žít, ale daří se mi to. Jsem prostě šikula :-)

Jen kdyby sestřičky byly trochu vstřícnější! No jo, podle nich si jenom hrajeme, kdežto oni koupou, utírají zadky, dávají léky... Ale těžko říct, co je důležitější - mít si s kým popovídat o svých trápeních nebo mít utřený zadek?

Jsem tu už rok a mám děsný depky, asi syndrom vyhoření. Vrchní si na mě nějak zasedla, děsně prudí, nic nedělám dobře, flákám se, pořád se s ní o něčem dohaduju, už mě to nebaví jí přesvědčovat, že některé její vize jsou neuskutečnitelné. Ona má prostě pravdu, k...a! Nejhorší je, že mě to nebaví ani s lidma, radši si jdu zakouřit, moc nejím a hubnu. Takhle to dál nejde, prostě dám výpověď. Vrchní hold vyhraje, přece si nezničím zdraví, kvůli nějaké zakomplexované žejnské. Jsme sice region s nějvětší nezaměstnaností, ale snad něco najdu. Aspoň si na pracáku chvilku odpočinu...
Vrchní mi s vítězoslavným výrazem ve tváři podepisuje výpověď... tak ještě dva měsíce a frčím domů, napořád!!!

Tak už jsem si myslela, že za ten půl rok na pracáku práci neseženu, ale povedlo se, na poslední chvíli. Tak doufám, že to bude lepší než minule. Hlavně ať nikdo neprudí a všechno je v pohodě!!!!

Sepy


Milá Sepy,

rozumím Vám velmi dobře. I já jsem se v životě setkala s nadřízenými, kteří člověka obírali o energii a chuť do práce. Držím palce a přeji Vám, abyste měla tentokrát větší štěstí.

Reklama