Když jsem měla třetí dceru malou, nastěhovali jsme se na sídliště do nového bytu. Při návštěvě poradny s dcerou jsem se poznala s paní, měla chlapečka a dá se říci, že jsme si od začátku rozuměly. Cestou domů jsme zjistily, že bydlíme v jednom domě. Měla jsem radost, že se budeme navštěvovat, dáme kafíčko a společné procházky s dětmi, které si rády spolu hrály. Tenkrát by mě ve snu nenapadlo, vzhledem tomu, že činže byla oproti dnešku směšná cena k zaplacení, že ji neplatí. Až po nějaké době, kdy v místních novinách jsem si přečetla, že patří k druhé největší neplatičce. Byl to pro mne šok.

Samozřejmě jsem se jí nabídla, že jí ráda pomůžu. Odbyla mě způsobem dosti neurvalým, abych se starala sama o sebe, přímo to na mě zařvala. Stáhla jsem se do sebe, i když nebyl měsíc, kdy jsem jí půjčovala na jídlo, protože byla sama, vždy jsem ráda pomohla. Několikrát jsem jí i nějakou korunu odpustila, podotýkám ráda jsem pomohla, brala jsem ohled na dítě.

Po pár letech poznala muže, kterého si později vzala, čekala s ním další miminko. Šla jsem za svědka na svatbu, bylo to její přání a věřte nebo ne, mě to stálo více peněz než je. Věřila jsem, že se jí povede lépe. Ale pravý opak je pravdou. To již bylo po revoluci a pánovi se pracovat nechtělo. Pracovala do poslední chvíle, a když byla v sedmém měsíci na otázku, zda připravuje výbavičku mi odpověděla, že času dost. Podivovala jsem se, ale už jsem se neptala. Rodit šla v termínu a hádejte, kdo připravoval výbavičku. Ano, já. Jeho otec, který na vše dal peníze, a to mně do ruky, neudělal nic. Já jsem šla nakupovat, vyvařovat, žehlit, no vždyť to znáte. Zda platí činži, nebo ne jsem se raději neptala, ale podezření jsem měla, že ne. Neplatili a na moji otázku se mi vysmáli, když jsi blbá, tak plať. Víš, kolik jsme ušetřili? No to byl šok.

A najednou jsem poznala, jak se nevyplácí někomu pomáhat. Byla jsem blbá, ale z jiného důvodu. Od té doby jsem se zařekla a dost. Stalo se, že děti měly hlad. Šla jsem něco koupila a dala dětem, nebo je pozvala na jídlo domů, ale peníze jsem kamarádce do ruky již nikdy nedala. Jsou to čtyři roky, co je vystěhovali z bytu, a mně z toho bylo smutno, ne kvůli kamaráce, ale kvůli dětem. Asi po dvou letech u mne kamarádka zazvonila a při otevření jsem rovnou hlásila: "Ale nemám ani korunu." A tak vypila kávu a odešla. Později jsem se dozvěděla, že jí malého odebrali, a ji jsem od té doby neviděla. A já jsem si uvědomila, že mě vlastně po celá léta zneužívala. Mě hřeje pocit, že jsem pomáhala dětem.

Vera


Ano, to je odvrácená strana pomoci. Děláte, co můžete, chcete být prospěšná, a obrátí se to proti vám. Bohužel...


Stalo se vám totéž? Někdo zneužil vaší pomoci?
 

Téma na středu?
JSEM DOBRODINEC

Jste dobrodinci?

Konáte dobré skutky?
Odsuzujete je, vysmíváte se jim?
Co je vlastně dobrodiní?

Pomáháte lidem?

Nebo si myslíte, že je to hloupost?
Mají být lidé za pomoc vděční?
Očekáváte za svou pomoc něco?
Myslíte si, že je vaše dobrodiní zneužíváno?
Jste rádi, když vám někdo pomůže?
Dovedete za pomoc poděkovat nebo projevit vděk?

napište na:
redakce@zena-in.cz



Reklama