Může nás překvapit na lesní pasece při sběru malin. Proplazí se kolem nás trávou, když se rýpeme v zahrádce. Objevíme ji na schodech do sklepa.

Devíti lidem z deseti se při slově „zmije“ vybaví představa zhruba metrového plazícího se zabijáka, usilujícího o jejich život. Podobný náhled na většinu plazů mají na svědomí jedovatí hadi nebo škrtiči, které však v našich krajích nepotkáme. Do rodiny plazů však patří i neškodní hadi a hádci, nebo jejich příbuzné, ještěrky či želvy... Podivní tvorové, pro někoho slizcí, pro jiné naopak na dotyk nepříjemně vysušení.

Každoročně jsou na světě jedovatými hady uštknuty statisíce lidí. Nejvíce smrtelných případů připadá na Indii, kdežto například v Austrálii, kde žije nejvíce druhů jedovatých hadů, je zaznamenáno v průměru pouze pět smrtelných případů ročně.

Hadi však své nelichotivé místo na žebříčku obliby živých tvorů neobsazují všude na světě stejně. První Evropany, kteří pronikli na africký kontinent, tamní kult hadů překvapil. Ale nejen na „černém kontinentu“ zaujímají plazi významné místo. Indové například uctívají kobru jako posvátnou, rozsáhlou hadí mytologii si vytvořili také američtí Indiáni.

Ale i v Evropě existoval kult hadů. Například v Řecku, Skandinávii nebo v Rusku, kde vyřezávané figurky hadů zdobily lidské příbytky, kam měly přinášet zdraví a blahobyt.

V Evropě však existoval i kult živých hadů. V německy mluvících oblastech lidé uctívali užovky, které s nimi často žily přímo v jejich domácnostech. Věřili, že užovky chrání hospodáře před nepřáteli. Druhým důvodem byla pověra, že had v chalupě znamená štěstí.

Významnou roli sehrál had též u starých Slovanů. Staroslovanské rodové společenství mívalo svého ochránce, pocházejícího z řad předků, který na sebe brával často právě podobu hada.

Zmije
„V České republice žije pouze jediný druh jedovatého hada české fauny – zmije obecná (Vipera berus). Její hrozba je značně přehnaná. Evropské druhy hadů totiž člověka samy nikdy nenapadnou,“ vysvětlil Ženě-in herpetolog Alan Vaněček. „Had kousne nebo zaútočí jen v případě, že se cítí sám ohrožen. Nikdy však člověka nepronásleduje. To jsou jen mýty...“

Zmije obecná obývá okraje lesů a polí, rašeliniště a vlhké louky. Na suchých kamenitých místech se nezdržuje trvale, ale často se tu vyhřívá. Loví především hraboše a jiné drobné savce. Zimu přečkává pod zemí. Na jaře se pak páří. Neklade vejce, ale na svět rovnou přivádí mláďata.

Často zmiňovaná trojúhelníkovitá hlava není typickým rozpoznávacím znakem zmije. Tak se totiž zploští její hlava až ve chvíli, kde je plaz podrážděný. Spolehlivějším rozlišením je svislá čárkovitá zornička (např. užovky ji mají kulatou), ale hlavně pověstná klikatá čára.

Samci jsou šedaví až šedočerní s výraznou klikatou čarou na hřbetě, samice hnědavé s kresbou méně nápadnou. Vyskytují se však i zcela černé zmije – především v horách a v severských oblastech.

Hadí jed
Zmije dává zpravidla přednost útěku před obranou. Uteče mnohem dříve, než se k ní přiblížíme. Pokud zaujme stočenou obrannou pozici, může seknout nanejvýš na vzdálenost 20–30 cm. Člověk stojící jen pouhý metr od zmije je tedy v bezpečí.

Pokud bychom však zmiji šlápli na ocas, uštknout by mohla. Jestliže se had cítí natolik ohrožený, že zvolí obranný útok, ještě stále nemusí do zubů vpustit jed. Může pouze výhružně kousnout.

Zmije se řadí ke skupině hadů s takzvanými solenoglyfními jedovými zuby. Ty při útoku vztyčí a jejich vnitřní kanálky vpraví jed do rány. Zuby však nejsou delší než půl centimetru.

Smrt z leknutí
Co je však nejdůležitější: I kdyby zmije jed použila, dospělý zdravý člověk může po uštknutí zemřít snad jen leknutím. Není to žert, byly zaznamenány případy, kdy člověk zemřel na uštknutí i nejedovatým hadem.

„Smrtelná dávka zmijího jedu je 15 mg, přičemž běžně může mít jedna zmije v zubních váčcích zásobu nanejvýš 10 mg. V žádném případě jej však nedovede vpravit do rány všechen – na jedno kousnutí vypustí nejvýš 3,5 mg,“ popisuje mechanismus uštknutí Alan Vaněček.

„Dospělí se tedy o svůj život bát nemusí, pokud netrpí závažnými oběhovými chorobami, nemocemi nervového systému nebo alergií na hadí jed. O to větší pozor však musíme dávat na hodně malé děti. Dítě o váze deseti kilogramů může zmijí uštknutí zabít,“ vysvětluje herpetolog.

První pomoc při uštknutí
Závažné komplikace nelze vyloučit ani u zdravých dospělých jedinců. Proto je po uštknutí hadem nezbytné lékařské ošetření včetně hospitalizace.

Uštknutí zmijí se projeví okamžitě krvavým otokem. Může se také objevit nadměrné pocení, břišní kolika, průjem, zvracení, otok obličeje, rtů i jazyka. V nejtěžších případech může během krátké doby nastat šokový stav se selháním srdce, plic, ledvin a celkovým krvácením.

Při poskytování první pomoci je nutné končetinu znehybnit, nad místem uštknutí přiložit elastickou bandáž. Rozhodně by se končetina neměla zaškrcovat, rána se také nemá rozřezávat a vytlačovat z ní jed. Důležité je rovněž postiženého člověka uklidnit a psychicky podpořit. Protože nelze vyloučit komplikace, je v každém případě nutný rychlý převoz postiženého do nemocnice.

Nežádoucí spolubydlící
Co však máme dělat, když si zmije vybere naši zahradu za svůj domov? Pokud se v jejím teritoriu vyskytují pouze dospělí, mohou s nimi „uzavřít dohodu“ a žít s nimi společně jako s ostatními živočichy. Pokud však po zahradě běhají děti, je lepší zmiji odchytit.

Odchyt
Využijeme toho, že jsou hadi závislí na teplotě venkovního prostředí (proto se tak rádi vyhřívají na slunci). Podchlazením ztuhnou a téměř se nehýbou. Chlad jim přitom trvale neublíží.

Zmiji můžeme „zpomalit“ proudem ledové vody nebo přímo ledem. Ochromeného hada pak snadno poklopíme a chytíme. Poté můžeme zavolat odbornou pomoc, nejlépe záchrannou stanici pro handicapované živočichy. Příslušnou adresu najdeme na stránkách Českého svazu ochránců přírody. Poradí nám také v zoo nebo na správě chráněné krajinné oblasti.

Želva bahenníSlepýš křehkýJeštěrka obecná

Nejsnáze ztuhlou zmiji celkem bezpečně přemístíme například v plátěném pytli na dostatečně vzdálené příhodné místo.

Nepřátelé plazů
Kromě člověka nemá zmije v přírodě téměř žádné přirozené nepřátele. U nás totiž v podstatě scházejí živočichové „zaměření“ na plazy. Občas si jimi zpestří svůj jídelníček ježek, stávají se náhodnou potravou šelem. Užovky obojkové bývají často kořistí čápů, některé poštolky se specializují na ještěrky apod.

Nebezpečím pro plazy a tedy i pro zmiji však mohou být uměle přemnožení živočichové nebo domácí zvířata. Například chovy bažantů či drůbeže, nebo potkani. V blízkosti lidských příbytků se stává predátorem i kočka domácí.

Zmije je užitečná
Převážnou složkou zmijí potravy jsou teplokrevní obratlovci, především hlodavci (norníci, hraboši, myši, myšice) a hmyzožravci (rejsci, bělozubky, rejskové, krtci). Ojediněle zmije uloví mladou lasičku nebo netopýra.

I když je tedy zmije užitečná a v podstatě neškodná, přesto je u nás stále vybíjena. Většina lidí se dodnes domnívá, že zabití zmije – respektive jakéhokoliv hada či tvora hadovi podobnému – je záslužným činem. Doplácejí na to i vzácnější a zcela neškodné druhy hadů či užitečný slepýš.

V České republice žije deset druhů plazů

♦ ještěrka obecná, ♦ ještěrka živorodá, ♦ ještěrka zelená, ♦ slepýš křehký, ♦ užovka obojková,
♦ užovka hladká, ♦ užovka podplamatá, ♦ užovka stromová, ♦ zmije obecná, ♦ želva bahenní


Reklama