Než jsem si pořídila svého prvního psa, měla jsem celkem slušnou fobii právě z nich. Zavinil to mstivý raťafák, kterému jsem nevinným gestem doslova pošlapala ego…

pBylo mi sedm a byli jsme na chatě v osadě Třešňovka blízko Chlomku. Protože šlo o chatovou oblast, bylo potřeba chodit na nákupy na zmíněný Chlomek, což bylo kolem baráčků, které lemoval z jedné strany les. Cesta vedla do kopce.

Na kopci se nacházel malebný malinkatý konzum a v něm stará paní.

Šla jsem tehdy se svojí maminkou.

Moje rachitické nožky vesele pohupovaly mou 17 kg „těžkou“ postavou. Celkově jsem vypadala jako reklama na koncentrák. Měla jsem kraťasy a tričko.

Těsně před koncem stoupání byla zarostlá zahrada. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo tady bydlí. Někdo tam ale bydlel. Zrzavý pes velikosti menšího vlčáka.

Když jsme míjely s mamkou branku, stál za plotem a strašlivě zuřivě štěkal. Jsa jinak hodné dítko, ten den jsem byla v žertovné náladě. Po té, co jsem si zkontrolovala pohledem, že pes je za plotem, vyplázla jsem na toho zlostníka drze jazyk a vesele odcupitala.

„Jsi ošklivý pejsek, že děsíš lidi,“ sdělila jsem zvířeti a dál se starala jen o maminku s vidinou slíbeného pytlíku višňových bonbonů.

Maminka nakoupila všechno potřebné a vydaly jsme se na cestu zpátky. S pytlíkem již otevřených bonbonů a bonusovým lízátkem od prodavačky jsem poskakovala po prašné cestě.

Blížily jsme se k zahradě s tím vzteklounem. Bylo ticho. Nebyl tam.

Omyl.

Stál připravený u veliké díry v plotě. Ve chvíli, kdy jsme šly kolem, jsem ho neviděla. Respektive jeho jsem viděla, díru ne.

Nechal trochu přejít mámu. Pak vyrazil, udělal oblouček a vší silou se mi zakousl do lýtka. Pak s pocitem dobře zorganizované pomsty odběhl stejnou cestou zpátky.

Řvala jsem jako tur, bonbony letěly směrem k lesu a v hubené nožce jsem měla dvě výrazné díry. Maminka rychle přiběhla a odnesla mě z dosahu toho zloducha.

Pak se chudák chtěla vrátit s tím, že zaškrtí psa a sesbírá bonbony. Dostala jsem kvalitní hysterický záchvat a vyrážela ze sebe něco jako: „Maminko, prosím tě, nechoď tam,  zabije tě!!“

Pak si toho už moc nepamatuju. Asi jsem ale vřeštěla na celou osadu.

Máma mě nesla až domů. Soused nás vezl rychle do Davle na pohotovost.

Na pohotovosti mamince sdělili, že psa je potřeba přivést okamžitě na veterinu a vyšetřit, jestli není nakažen vzteklinou. Soused nejevil ochotu si psa dát do auta. Maminka ano.

Reagovala jsem dalším hysterickým výstupem.

Měla jsem druhý den odjet na tábor. Do té doby bylo nutno vyšetřit zvíře. Nabídli se policisté, které bylo nutno zavolat po té, co se v bydlišti psa nepodařilo rodičům najít žádného majitele, který by předložil potvrzení o očkování.

Policie nakonec zjistila, že pes patří staré paní, která neměla ani očkovací průkaz ani velký duševní kontakt os realitou.

Prožila jsem velice hektické období, kdy jsem sice se zavázanou nohou odjela na tábor, kam jsem šíleně chtěla, ale s tím, že pokud se zvíře ukáže jako nakažené, přiletí pro mě helikoptéra do Třeboně.

Pes se sice ukázal jako zdravý, ale já si odnesla výraznou fobii.

Po několik let jsem lezla akčně po plotech při setkání s jakýmkoli psem. Přešlo mě to až ve chvíli, kdy jsem si sama od sebe pořídila středního pudla, protože mě stav, ve kterém jsem byla, začínal silně unavovat.

Ono když člověk začne dospívat a chce si vybudovat mezi kamarády nějaké postavení, je dost kontraproduktivní, když dvacetkrát denně visí na větvi a pod ním prochází jorkšír.

Máte rádi domácí mazlíčky? S redakčními "zvířecími" příběhy se teď budete setkávat několikrát do týdne. Čekají vás historky smutné, úsměvné i k zamyšlení. Nenechte si ujít redakční blog!

Reklama