Asi před půl rokem jsem se u lékařky, v poradně pro kojence potkala s maminkou z vedlejší vesnice. Má jen o tři měsíce staršího chlapečka, než je ten můj, a v mnohém podobný život jako já. Daly jsme se do řeči a rychle jsme zjistily, že bychom si mohly rozumět. Proto jsme se domluvily, že si co nejdříve zavoláme a navštívíme se.  

Opravdu jsme si zavolaly a sešly se od té doby hodněkrát. Oba naši chlapečci si padli do noty a i když se nedá říct, že by si spolu pohráli, tak se alespoň snesli vedle sebe. A my si tak můžeme v klidu sednou a povídat si.

Když u mě má kamarádka Eva byla naposled, zdála se mi nějaká smutná a hodně unavená. Takovou jsem ji neznala. Byla vždycky plná života, usměvavá a pořád se točila kolem svého chlapečka. Samozřejmě jsem se jí zeptala, co se děje, a byla jsem překvapená, že i když se z nás staly dobré kamarádky a povídaly jsme si snad o všem, tak tentokrát mi nechtěla nic říct. Nepřemlouvala jsem ji, povídaly jsme si o jiných věcech, ale ona se najednou rozplakala a konečně se rozpovídala.

"Víš, já nevím, co se to se mnou děje. Normálně už jsem si na všechno zvykla, ale v poslední době se to nedá vydržet. Už nevím, co mám dělat. Jsem zoufalá a bojím se říct si o pomoc. Mám strach, že mě každý odsoudí, že mě odsoudíš i ty. Já VÍM, že mi nemůže nikdo pomoct!

Já nemám ráda našeho Matěje. Nemám ho ráda už od chvíle, kdy se narodil. Mám pocit, jakoby to nebylo ani moje dítě.

Když jsem byla těhotná, tak jsem se na miminko moc těšila. Bylo mi jedno, jestli se narodí kluk, nebo holka, nenechala jsem si to ani říct, i když doktorka si byla jistá, že to jde krásně poznat. Těšila jsem se já, můj muž, jeho i moji rodiče. Prostě všichni. Manžel už byl jednou ženatý, asi pět let, jenže se rozvedl, protože jeho žena nechtěla mít děti. Takže teď se konečně splnil jeho i můj sen.

Ještě než se Matěj narodil, měl už zařízený svůj pokojíček, babičky i dědečkové nakupovali dárky, pomáhali, kde se dalo. A já jsem byla tak šťastná.

Hned po Matějově narození jsem ale cítila, že něco není v pořádku. Neměla jsem žádné problémy s kojením, s porodem, s ničím. Matěj byl od narození hodné miminko. V porodnici snad celou dobu prospal, ani jednou nezaplakal. A já jsem seděla u jeho postýlky a snažila se vzbudit nějaké mateřské city. Nějakou lásku k tomu malému tvorečkovi. Nic, věř mi, opravdu jsem nic necítila. Jen se mi líbil, byl takový hezoučký, ale to bylo všechno.

Po příjezdu domů se na nás všichni sesypali, mohli se z Matěje zbláznit. A já jsem se na všechny usmívala a tvářila se jako ta nejspokojenější milující matka. Asi mi to šlo a pořád jde, protože nikdo nic netuší. Ani můj muž.

Asi ve třech měsících se Matěj změnil z hodného miminka na šíleného nočního i denního křiklouna. Musela jsem ho pořád nosit a kojit, nosit a kojit. Uklidnil se snad jen v kočárku. Byla jsem strašně, strašně unavená. Manžel jezdí z práce až večer, mnohdy přes týden Matěje ani neviděl, protože spal. V noci jsem spala s Matějem v pokojíčku, abychom tatínka nerušili.

Bydlíme s mými rodiči, a tak jsem čekala, že mi moje maminka s Matějem pomůže. Je z něj přece tak nadšená, tak šťastná, že má konečně vnuka. To jsem se ale mýlila. Maminka i tatínek jsou v důchodu, a tak mají pořád hodně práce. Jezdí po nákupech a zájezdech, chodí za přáteli. Takže se na Matěje přijdou jen podívat, na chvíli si s ním pohrát a zase jdou.

Navíc Matěj od desíti měsíců chodí. Takže za ním celý den běhám, uklízím po něm hračky, tahám ho z míst, kde je to pro něj nebezpečné.

Jsem unavená, zničená a nemám ho ráda. Mám pocit, že mi úplně přetočil celý můj život. Nemám čas na sebe, nemůžu si v klidu ani umýt vlasy. Nezvládám domácnost, nejsem schopná s Matějem uvařit, uklidit. S bídou jej zvládnu v obchodě, abych nakoupila. A UŽ PROSTĚ NEVÍM, CO MÁM DĚLAT????"

Nejsem schopná Evě pomoci, poradit. Zdráhá se najít odbornou pomoc. Má pocit, že ji všichni za její nelásku k synovi odsoudí. Manželovi není schopná říct už vůbec nic. Jak by pochopil, že nemá ráda jejich vysněného syna?

Proto jsem Evě nabídla, že zveřejním její příběh tady, na našich stránkách. Protože vím, že vy vždycky poradíte a pomůžete. Souhlasila a čeká na vaše odpovědi.

Nezklamete ji a najdete pro ni řešení???

              
Reklama