Reklama


Milé čtenářky Žena-in,
napíšu vám, čím s manželem procházíme, a ráda bych znala váš názor.

Jsme ambiciózní rodiče? Nevím, jestli to, čím poslední dobou s manželem procházíme, by se dalo nazvat ambiciózností, nebo je to jenom prachobyčejná touha po tom, aby bylo naše dítě jednou v životě štastné a spokojené.

Máme 14letou dceru. Puberta jako víno...
Z klidné, milé a usměvavé holčičky s blonďatými copánky, s tisíci zájmy a neuvěřitelnou touhou být  vždy a všude nejlepší, se ze dne na den stala náladová, věčně uražená a naštvaná puberťanda s jediným zájmem - být nejhezčí a nejlepší pro kluky jakéhokoliv vzhledu, věku a inteligence...

Tohle všechno chápu, prošli jsme si tím všichni a bude to trápit všechny  maminky, které pochopí, že jim děťátka prostě vyrostla.... ale stalo se to v nejméně vhodou dobu. Dcera je v devítce a za pár měsíců by měla dělat příjimačky na střední školu. Píšu - by měla - protože jedničkářka a premiantka třídy se úplně vykašlala na učení a ve čtvrtletí měla 4 trojky a pětku z chemie!!!

Od osmé třídy, kdy se začala zhoršovat, jsme na ni tlačili, vysvětlovali, jak je nutné, aby se trošku snažila, vždyť za pár měsíců jí půjde o celý život, snažili se, aby pochopila důležitost celé situace. Ale ona, jako by neviděla, neslyšela, nechápala... a navíc začala lhát.

A tak došlo na zákazy. Nejdříve chození ven, pak televize, mobil....

Našli jsme jí učitelku na doučování chemie, nakoupili knihy testů na příjimačky a nutíme ji denně strávit u učení alespon hodinu. Výsledek je ten, že s námi úplně přestala komunikovat, zavírá se v pokoji a myslí si, že jsme ti nejhorší rodiče pod sluncem, protože  rodiče jejich kamarádek nic takového nedělají.

Ani náhodou nepřipustí, že by byla chyba taky na její straně a že nás celá tahle situace hrozně mrzí, ale prostě nemůžeme jinak, když nechceme, aby promarnila svoji šanci dělat jednou v životě to, co ji bude bavit. Musím podotknout, že dosud mohla opravdu všechno, měla celkem volný režim, a dokud byly výsledky ve škole uspokojivé, neměli jsme na ni žádné přehnané nároky. 

A tak se ptám.

Je tohle přehnaná ambicióznost nás rodičů, když nutíme své dítě učit se a snažit se mít alespoň takový prospěch, aby se na tu střední školu dostala, protože víme, že na to stoprocentně má schopnosti, nebo ji máme nechat trucovat a prosadit si svou, že vlastně na žádnou školu nechce a klidně bude dělat třeba kadeřnici?

Mám strach, že kdybychom ji teď nechali dělat si co chce, že kdybychom jen trošku povolili a netlačili, tak by jednou, až dostane rozum a bude si složitě dodělávat maturitu při zaměstnání, které ji nebude bavit, tak by nám mohla vyčíst, že jsme se na ni vykašlali a pro pár měsíců pitomé puberty má jiný život, než jaký by si přála.

Budu moc ráda, když se se mnou podělíte o Vaše zkušenosti.

Krásný den přeje Simča


Milá Simčo,
nutno uznat - pekelná situace. Když to není moje vlastní, asi bych řekla - ať si holka natluče! Ale co si počít s vlastní puberťačkou? Nevím, ale myslím, že trestání nepomůže. A až dostane rozum, čím myslíte, že bude chtít být? Ptal se jí někdo? Co příprava k povolání a školní psycholog?
Pomůže někdo svými zkušenostmi?

Pište na:

redakce@zena-in.cz

Jste ambiciózní rodič?
Necháváte dítěti naprostou volnost?
Jak řešíte s dětmi konflikty ohledně jejich zájmů?