S Rómy jsem přišla do styku celkem hodně - ve městě, kde moje babička prožila konec svého života, jich byla značná převaha, a tak i já, ačkoliv jsem k babičce jezdila „jen na víkendy", jsem přišla do styku s touto svéráznou komunitou. Nejvíc se mi do života asi zapsala velká rodina, žijící nejen v našem domě, ale ještě ve třech okolních...

Některé zážitky byly celkem typické:

„Náš tata není doma. On bude ve Valticích eště rok..."
Ty máš tátu v nemocnici?"
Neeee... ne ve Valticích, ale ve Valdicích, ty pičo."

„Paní učitelko, manžel mě bije... co se vrátil z kriminálu, pořád mě bije. Paní učitelko, domluvte mu... ani Kajíka nemá rád."
A šli jsme s babičkou  - paní učitelkou - „domlouvat".
Zaklepali jsme a vyběhl „tata", „mama" a s nimi osm dětí - všichni v tom správném odstínu pleti.
„Kde máte Kajíka?" ptala se babička na nejmladšího synka.
„Támto se válí" odpovídá tata.
Prohlídly jsme si nejmladšího kluka,  modrookého blonďáčka, srazily paty a uznaly, že toho moc nenadomlouváme...

Ale byly i jiné příběhy.

Když jsem nastoupila na brigádu, poslali mě uklízet do dost odlehlé romské ubytovny. Měla jsem z toho celkem hrůzu, protože jediný bílý tam byl stavbyvedoucí, a ten tam byl jen občas. Ovšem jakmile jsem potkala našeho souseda od babičky z domu, měla jsem vyhráno. Svolal všechny spolupracovníky, stoupl si na lavici a vážným hlasem jim sdělil:
„Tuto je Mírinka od naší paní učtelky, a kdo na ni sáhne, tomu rozbiju hubu!"
Kupodivu nejen že se chlapi chovali slušně, ale ani té práce pak už nebylo moc - takovou měl u nich náš soused autoritu.

Když moje babička utrpěla úraz a zůstala nechodící, odmítla se nechat odvézt k rodině a vytrvale zůstávala sama ve svém bytě, 45 km od svých nejbližších. S velkýma obavama jsem spočítala naše skromné peníze, zjistila, že za ní mohu každý víkend zajet, když ovšem budeme s manželem hodně šetřit (měli jsme tehdy těsně po svatbě a oba dohormady jsme měli přesně životní minimum) a se strachem, v jakém stavu babička za ten týden bude, jsem se vypravila za nechodící babičkou. K mému velkému překvapení měla čisto, vypráno a uklizeno... romské sousedky si „svoji paní učitelku" dochovaly až do jejího převozu do nemocnice, odkud se už babička domů nevrátila.


Pajda

Takže takové Romy znám já - divoké, úplně jiné, než jsme my, ale se zlatým srdcem.


Milá Pajdo,
i o těchto Romech jsem už slyšel a mám je daleko raději než ty, kteří neplatí nájem a nerespektují společenskou normu. Jak vidno, dá se s nimi vyjít. Možná poskytl návod babiččin soused, který si zjednal respekt silou. Nikomu neublížil, ale měl jej. Zacházel s nimi tak, jak jsou zvyklí od sebe... Ale možná se jen pletu.

Pište mi o vašich zážitcích s romskou komunitou... redakce@zena-in.cz

Reklama