Když se v lednu 1587 coby dvacetiletá poprvé vdávala, byla to událost roku! Brala si za manžela nejvyššího purkrabího a českého „místokrále“, jihočeského magnáta Viléma z Rožmberka. Nevěsta byla mladá, krásná a inteligentní. Ovšem najít jí odpovídajícího ženicha byl docela problém. Byla totiž zoufale chudá!

Polyxena (1566-1642) se narodila v rodině nejvyššího kancléře Českého království Vratislava z Pernštejna, takže byla odmalička zvyklá žít v přepychu. Matka, Španělka a přísná katolička, rovněž mimořádně krásná žena, přiváděla na svět jedno dítě za druhým, i když většina se jich nedožila dospělého věku. Polyxena byla devátá v pořadí.

Když jí bylo šest let, postihla rodinu tragédie – umírá jí otec. Tento renesanční aristokrat, zvyklý žít na vysoké noze, po sobě zanechává tak obrovské dluhy, že si rodina musí vypůjčit i na jeho pohřeb. Tím ovšem ztíží Polyxeně i jejím sestrám pozici na sňatkovém trhu. Hledá se bohatý, vysoce postavený nápadník a navíc katolík. Snadné to nebude! V 16. století se velká část šlechty hlásí k protestantismu. A protestanta by Polyxenina matka nepřežila!

Ale nakonec se ženich přece jen najde. Vilém z Rožmberka, který byl dokonce jednu dobu kandidátem na polský trůn, potřetí ovdověl. Je stále bezdětný a nutně potřebuje dědice. Jeho volba padne na krásnou a vznešenou Polyxenu. Vždyť je z tak „plodné“ rodiny, proto jí promíjí i věno.

Na svatbě, kterou svou přítomností poctil i samotný císař Rudolf II., ženich rozhodně nešetřil. Opulentní hostina, připomínající svou okázalostí královskou svatbu, se protáhla na tři dny a uskutečnila se v Rožmberském paláci na dnešním Hradčanském náměstí. Spotřebovalo se na ní mimo jiné 36 jelenů, 49 srnců, 1 290 zajíců, 5 800 kaprů, 11560 kvíčal, 150 sudů piva a70 věder vína. Zkrátka nepřišla ani chudina. Té se v Praze i na rožmberských panstvích rozdával chléb, teplá kaše a pivo.

Vilém, který byl o jednatřicet let starší a nekypěl zrovna zdravím, uvedl svou vzdělanou a atraktivní ženu do těch nejvyšších kruhů aristokratické společnosti a zajistil jí patřičný respekt. Choval se k ní ohleduplně, zahrnoval ji luxusními dárky a zajistil jí život, o němž se jí ani nesnilo. Leč dědice, v něhož stále doufal, se nedočkal ani v tomto čtvrtém manželství. Nebylo to vinou Polyxeny. Vše nasvědčuje tomu, že její manžel i jeho bratr Petr Vok byli neplodní. Ačkoli to tedy nebylo manželství z lásky, přesto bylo šťastné. Vilém vyřešil finanční problémy Polyxeniny rodiny a umořil alespoň ty nejhorší dluhy Pernštejnů.

Když v srpnu 1592 nemocemi sužovaný a pracovními povinnostmi, jimiž ho panovník rozhodně nešetřil, vyčerpaný Vilém z Rožmberka umírá, zanechává tu slušně zaopatřenou šestadvacetiletou vdovu Polyxenu. To budí ohromnou závist a vznik nejrůznějších pomluv. Dnes by se o Polyxeně nejspíš mluvilo jako o zlatokopce. Vilémův bratr Petr Vok ale s Polyxenou i nadále udržuje přátelské vztahy a tím jasně dává najevo, co si o všem myslí. Polyxeně velice záleželo na zachování rožmberského rodu a nabádala svého švagra, aby nenechal rod vymřít a adoptoval nějakého mužského příbuzného. Nestalo se!

Polyxena zůstala neprovdána po dlouhých 11 let. Muže nevyhledávala, nedělala si žádné iluze o lásce. A přece se jí dočkala – i když asi ne té romantické, po jaké jako mladá toužila. V roce 1603 se provdala za o dva roky mladšího Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, představitele  české katolické šlechty a nejvyššího kancléře. Nebyl sice tak bohatý jako v té době Polyxena, ale byl to vzdělaný a kultivovaný muž.
Císař Rudolf II. dal novomanželům k dispozici Rožmberský palác, kde se Polyxena vdávala už poprvé a který císaři mezitím prodal Polyxenin švagr Petr Vok. Věnoval jim také nádherný dar – cestovní oltář z ebenového dřeva, zdobený polodrahokamy.

Manžele trápilo jen jediné – nedařilo se jim počít společného potomka. Nakonec se ale přece jen dočkají! V roce 1609 už skoro třiačtyřicetiletá Polyxena porodí vytouženého syna Václava Eusebia. Pomohly jí léčebné kúry zemského lékaře Matyáše Borbonia, kterému zůstane do smrti vděčná. Odmění se mu tím, že ho po porážce stavovského povstání, k němuž se Borbonius přidal, ochrání před perzekucí a dokonce i popravou.

Jinak ale byla Polyxena nesmiřitelná katolička a do obecného povědomí se zapsala tím, že po pražské defenestraci v roce 1618 ukryla ve svém domě svržené královské místodržící Slavatu a Martinice i s písařem Fabriciem a nehodlala je vydat delegaci stavů vedené Jindřichem Matyášem Thurnem. Riskovala tím, že by ozbrojená delegace mohla vzít její palác útokem. Násilí však hrabě Thurn nechtěl připustit. Asi si vzpomněl, že ho Polyxena podobným způsobem ukryla ve svém domě v roce 1611 při vpádu pasovských žoldnéřů do Prahy.


Obraz Václava Brožíka Polyxena z Lobkovic ochraňuje ve svém paláci královské místodržící Slavatu, Martinice a Fabricia defenestrované v roce 1618

Brzy nato začalo být v Praze pro Polyxenu nebezpečno, proto i se synem prchla za manželem, který už delší dobu působil na císařském dvoře ve Vídni. Veškerý majetek její i jejího manžela povstalci zabavili. Jenže po bitvě na Bílé hoře se situace obrátila. Vše, o co Lobkovicové přišli, jim bylo nyní vráceno a naopak konfiskacemi byli postiženi poražení nekatolíci. A tehdy Polyxena ukázala svůj obchodnický talent. V roce 1624 se i se synem a  manželem, který byl povýšen na knížete, vrátila do Čech a za pakatel začala skupovat ve velkém konfiskáty pro sebe i pro manžela. Nebylo v Čechách mnoho rodů, které by se jim majetkem mohly vyrovnat.

Jako česká patriotka však těžce nesla příliv cizí šlechty, a tak se v rámci možností snažila pomáhat starým českým rodům postiženým perzekucemi, za mnohé prý i intervenovala ve Vídni. Rozkladu celé české šlechtické společnosti však nezabránila. Smrt manžela, který zemřel v roce 1628, nesla velmi těžce. Zdědila jeho veškerý movitý i nemovitý majetek.

V té době darovala pražskému kostelu Panny Marie Vítězné vzácnou rodinnou památku – sošku Jezulátka, kterou si přivezla ze Španělska její matka jako svatební dar. Polyxena tak přispěla ke kultu sošky, která dodnes přitahuje zájem poutníků z celého světa. Mnoho z nich, nevyléčitelně nemocných, slepých či hluchých, prý Jezulátko údajně vyléčilo.

Brzy poté začala Polyxena postupně předávat svůj majetek svému jedinému synovi, který udělal v době třicetileté války závratnou vojenskou kariéru a dosáhl hodnosti generála i maršála. Teprve pak se stáhla do ústraní na své roudnické panství, kde většinu času trávila v motlitbách a kde také v roce 1642 zemřela ve svých šestasedmdesáti letech. Velkolepý pohřeb této výjimečné ženy se konal v katedrále svatého Víta v Praze za přítomnosti nejvyšších představitelů katolické církve…


Foto: Wikipedie


Ve volném seriálu o významných ženách jste si mohli v rubrice Společnost – historie také přečíst:

Reklama