Bulvár

Polštářek

Příběh jako vystřižený z televizních Bakalářů nám poslala čtenářka s nickem pegonela. Co způsobila jedna , za který moc děkujeme

To, co se mi stalo jednou v zimě v noci, by si ani člověk s notnou dávkou fantazie nevymyslel. Ale můj příběh začal o den dřív. Přišla jsem domů, syn už doma ze školy byl. Naobědvali jsme se a já si sedla do obýváku na gauč k televizi. Sotva jsem dosedla a dotkla se přehozu na gauči, překvapilo mě něco nepříjemně lepkavého. Na ruce mi ulpěla hnědá hmota připomínající...ehm.

Nebylo to ale to, k čemu jsem to chtěla v první chvíli přirovnat. Byla to „jen“ čokoláda! Syn opět mlsal. Celé roky mu vtloukám do hlavy, že nesmí sladké, dokud se řádně nenaobědvá. Přesto to vždy, když má příležitost, poruší. Od čokolády jsem měla i své oblíbené bledě modré tepláky, co nosím po doma. Zuřivě jsem strhla přehoz z gauče a nejdřív jsem ho vyprášila z okna. Zdál se mi pak nějaký lehčí, proto jsem se otočila na syna a zeptala se ho: „Nebylo tam nic?“ „Né!“, řekl znuděně, aniž by zvedl oči od knihy. Spokojila jsem se s jeho odpovědí a dala přehoz do pračky, abych ho vyprala. Pak jsem musela vyprat i tepláky a místo nich jsem si oblékla směšné plandavé kalhoty do zvonu. Jsou komické, ale jako domácí oděv postačující.

Druhý den proběhl běžným způsobem. Večer jsem se zadívala na zajímavý film, který končil pozdě. Proto jsem s naším Benem musela jít na procházku trochu později. Vzala jsem s sebou i odpadky. Blížila se půlnoc, venku byla tma jak v ranci, a tak jsem se už nepřevlékala a šla ven ve směšných kalhotách. Bena jsem nechala u zadního vchodu a spěchala jsem s odpadky předním vchodem ke kontejnerům. Při cestě zpět jsem mrkla na stříšku nad naším vchodem. Sedělo tam něco jako kočka.

Byl pořádný mráz, kočičky mi bylo líto. Hůř vidím, tak až po dalších pár krocích jsem přišla na to, že to kočka není.

polšářek

Byl to náš polštářek! Ten, který má syn položený na své posteli a často ho hází i na gauč. Tak proto byl potah po vytřepání tak lehký. Co teď? Stříška není vysoko, ale člověk na ni ze země nedosáhne. Pes čekal u zadního vchodu a já jela opět výtahem pro násadu od smetáku. Byla jsem si jistá, že násadou polštářek sundám. Už byla půlnoc, když jsem opět stála před vchodem a snažila jsem se tiše polštářek shodit dolů. Plechová stříška lupala při každém doteku tyče a polštářek, jako by se bál, „couval“ víc ke středu stříšky.

Tak to ne! Nerada, ale musela jsem opět domů pro hliníkové schůdky. Násadu jsem nechala u vchodu, možná se ještě bude hodit. Ben poslušně čekal vzadu. Opatrně jsem scházela se schůdky k výtahu na mezipatře. „Jen ať nikdo nejde!“, modlila jsem se v duchu. Při pohledu na mě v plandavých kalhotách, vlasy ledabyle seplé gumkou do uzlu, v ruce hliníkové schůdky, by se asi každý potrhal smíchy.

Opatrně jsem prošla vchodovými dveřmi, rozložila schůdky a vylezla nahoru. Viděla jsem do bytu v přízemí. Nedávno tyto sousedy vykradli a dnes mi řekla sousedka z prvního vchodu, že byt vykradli i jí. Takto mě někdo vidět, co by si asi myslel? Nohy se mi třásly zimou, ale i strachem, že mě někdo takto uvidí. Já bych si skutečně jako zloděj nevydělala ani na slanou vodu!

V tu samou chvíli se za mými zády ozvalo: „Zloděj!!!“ a já se vyděšeně ohlédla. Za mnou stál smějící se soused Karel vracející se z odpolední směny. Dojíždí do práce, proto tak pozdě. Smál se na celé kolo. I já se smála, když jsem pochopila, že si ze mě jen „střílí“. Chňapla jsem po polštářku a uvědomila jsem si svůj komický oděv i účes „ala poběhlice“. „Mně tam spadl polštářek.“, ukázala jsem už zmrzlý předmět. „A ticho! Aby to někdo nebral vážně.“, dodala jsem ještě.

To už se ale začaly hýbat záclony v několika oknech a já si uvědomila, že jsme byli přistiženi. Rychle jsem složila schůdky, Karel mi galantně vzal násadu smetáku a podržel vchodové a výtahové dveře a vyjeli jsme nahoru. Já se musela vrátit ještě pro Bena a konečně se s ním projít. Schůdky a násadu jsem postavila hned za dveře bytu, polštářek položila na botník, zamkla jsem byt a opět sjela do přízemí.

Vystoupila jsem z výtahu a... narazila na policistu. Někdo volal, že se do přízemí vloupává zloděj! Kolena se mi podlomila a horko těžko jsem uprostřed noci vysvětlovala, co se stalo. Rudá studen jsem byla konečně propuštěna smějícím se policistou, abych ve svých komických plandajících kalhotách vyvenčila svého psa. Domů jsme se vrátili tak v jednu hodinu po půlnoci, možná ještě později. A to jsem ještě odemkla byt, násada od smetáku mi proletěla kolem obličeje a já vykřikla v domnění, že mě chce někdo přepadnout.

Ráno jsem vzbudila syna do školy, vzala polštářek a řekla: „Tak přece jen něco vypadlo z toho přehozu.“ Syn mrkl na polštářek a promluvil: „Jé, ten jsem hledal!“

S pozdravem pegonela

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Takový příběh může vymyslet opravdu jen sám život. Škoda, že už nejsou Bakaláři, mohla byste ho poslat do soutěže. A mimochodem, obdivuji poslušnost vašeho psa, ten můj by tam nevydržel ani minutu

A co vy, milé ženy-in, máte také nějaký trapný příběh? Stal se vám nějaký trapas, na který v životě nezapomenete?

Napište nám na redakce@zena-in.cz

 

   
19.08.2011 - Příběhy - autor: Dana Haklová

Komentáře:

  1. avatar
    [3] Makova_panenka [*]

    Sml52Sml52Sml52perfektní, úplně se tady směju, i když Vám asi do smíchu moc nebylo...Sml30

    superkarma: 0 20.08.2011, 13:54:13
  2. avatar
    [2] enka1 [*]

    Sml16

    superkarma: 0 19.08.2011, 10:16:36
  3. avatar
    [1] ToraToraTora [*]

    Jj, zabít málo Sml30

    superkarma: 0 19.08.2011, 09:57:59

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení

Náš tip

Doporučujeme