Reklama

 

Nevím, jestli můj příspěvek někoho pobaví, ale ráda se s vámi o něj podělím.  Nepatří do kategorie „vysmátých“, spíš bláznivých nebo ještě lépe poblázněných…

Je to historka už dost vrásčitá, někdy z roku 1986–87. Chodila jsem se svým tehdy přítelem (nyní manžel). Já z města, on ze 100 km vzdálené vesnice. V tu dobu už jsem za sebou měla prvotní šok ze zvyků jeho rodiny, kdy v gumácích, ve kterých lítali po dvoře plném kuřinců a poklízeli hospodářství, klidně vlezli až do kuchyně a podobně...

Tehdy jsem byla na průmyslovce a kapesné měla 50,- Kč za měsíc. Nevím, jak jsem to dělala, ale i z toho mála jsem si dokázala na ledacos ušetřit (měla jsem vždy ještě nějakou stovku navíc od babiček k svátku nebo narozeninám) . Tehdy byl frčák kolínská značky Denim, čili téměř 5 měsíců mého kapesného (240,- Kč). Můj milý se vždy decentně navoněl, když za mnou přijel, takže v lahvičce ubývalo jen velmi pozvolna.

Jednou jsem přijela za ním a můj zrak spočinul na kolínské – nebylo tam ¾ lahvičky, ale sotva něco málo ode dna. Okamžitě jsem se ptala, jestli se v kolínské koupal nebo proč je tam už jen takový zbyteček. Přítel hleděl na pozůstatky Denimu  a tvrdil mi, že si nevšimnul, že v lahvičce skoro nic není. Protože už jsem byla v jejich rodince trochu zorientovaná, mazala jsem za jeho matkou (předpokládaný viník) a ptala se jí, jestli nááááhodou neví, jaký konec vzala kolínská jejího syna.

Na mou otázku reagovala tato: „No představ si, Miško, koupila jsem malé prase.“ Po její úvodní větě jsem si nebyla jistá, jestli pochopila můj dotaz. Ale milá matinka pokračovala: „Dala jsem ho do chlívku s tím velkým, které budeme zabíjet, a představ si, ten velký toho malého pořád kousal. Já už jsem nevěděla, co mám dělat, a šla jsem se poradit do družstva. Zootechnik mi řekl, že velkému to malé prase jinak smrdí, a proto ho kouše, a že když budou smrdět stejně, tak to bude dobrý.“ V této fázi jejího monologu jsem začala pomaloučku rudnout vzteky …

A budoucí tchyně nezklamala: „Vzala jsem tu Zdenečkovu voňavku a polila ty prasata.“ To už jsem nevydržela, moje zdrženlivost byla tatam a s těžkou ironií a zlostí v hlase jsem se jí zeptala, jestli si vůbec uvědomuje, že taková „voňavka“ stojí jako její velký víkendový nákup pro čtyřčlennou rodinu a proč svá prasata nepolila Pitralonem za 8 Kč, kterého měli plný barák.

Tchyně byla ale naprosto v klidu, vysmátá jako lečo a odrovnala mě svou poslední větou: „Miško, ser na to, ty prasata se žraly i potom.“ Byla jsem vytočená jako klíště a zmohla se jen na to, že mi mohla říct, že bych jí pro ty prasata koupila na Vánoce kosmetickou kazetu, a třískla za sebou dveřmi.

Podobných historek jsme s ní zažili dost, je mistryní v překrucování čehokoliv. Vždycky říkám manželovi, že si u ní nejsem nikdy jistá, jestli je tak vychcaná nebo tak blbá. Kolikrát mě ve spojitosti s ní napadají hlášky typu IQ tykve, houpacího koně nebo šumící trávy. Naštěstí nás dělí 100km bezpečnostní vzdálenost. Ale ještě teď, když to píšu, se mi zlostí vhání do hlavy krev.

 

Mici


 

Milá Mici, tak tohle mě fakt dostalo ;o)))))
Díky, díky, díky za skvělý příběh a čekej hezký dáreček!!!!