Reklama

pOrgán. Státní orgán. Konkrétně orgán policejní a jeho příslovečná inteligence. Jsou podle vás policisté opravdu tak rozumuprostí, nebo je to jen pověra?

Vyprávěla mi nedávno kamarádka příběh o policejní hlídce, která zastavila na Wilsonově třídě auto s britskou poznávací značkou těsně před ní.

Nevím, a ani ona nevěděla, o co přesně šlo.

Policista ale velmi křičel na ženu u dvířek vozu, která dost nechápavě koukala. Křičel na ni plynulou češtinou. Pořád něco požadoval, patrně doklady, a cosi jí vytýkal. Doprava stála, kamarádka stála a policista stále pranýřoval nebohou ženu…

Nakonec se kamarádka sebrala, a když policista ne a ne pochopit, co bylo všem zúčastněným jasné, sebrala se, zamkla svůj vůz, došla až k němu a praví

„Pane příslušníku, nechci se vměšovat, ale tohle jsou Angličani, pokud hledáte řidiče, tak sedí vedle...

Příslušník si to v tom spravedlivém hněvu určitě jen neuvědomil. Nebo je na všech těch vtipech něco pravdy?

Nutno říci, že jsem dosud neměla takovou smůlu, abych se mohla pochlubit podobným dokladem spornosti policejního „IQ“. Na mě jsou prostě hodní. Možná jsou všechny anekdoty jen zlomyslným modelem kriminálních živlů vyznávajících anarchii jako životní styl. Mně se uniformy líbí.

Třeba jim ale straním, protože brácha je policajt.

Každopádně pokud mě někdo někdy kontroluje, zpravidla se s ním dá mluvit, má pochopení i lidský přístup. Ona to není právě legrace, jednat s lidmi a chtít po nich pokutu za rychlou jízdu, nebo třeba za nepřipoutané dítě, a přitom nebýt v ten moment univerzální nepřítel.

Každý má milion důvodů, proč jel zrovna rychle, proč nemá doklady či proč je jeho poslední technická psaná švabachem. :-)

Jednou mě ale jeden přece jen dostal

hBylo to V Holešovičkách v deset hodin večer. Ne že bych byla nějaký blázen za volantem, ale silnice je zde nová, víceproudová, a tak jsem nejela právě předepsanou rychlostí. Skoro bych řekla, že jsem jela asi kolem stovky.

Byli dobře schovaní.

 „Dobrý večer, paní řidičko. Prosím vaše doklady a vystupte si z vozidla.“

„Ech – dobrý večer. Jistě, jistě – něco jsem provedla?“

Nasadila jsem roztomilý, leč patřičně tupý výraz, abych nevypadala suverénně a nepopíchla je proti sobě. Lépe je být blbá než drzá.

Moje několikaminutové hledání všech průkazů v bezedné kabelce mezi konturkami, zrcátky, vysypaným pudrem, šroubovákem, tunou papírků, zapalovači a zlomenými cigaretami přešli s pochopením…

„Určitě to mám, jenom... nezlobte se, to je bordel, musím si tam uklidit,“ snažila jsem se.n

„Chápu, jsem ženat,“ pravil shovívavě.

„Á, tady je, mrška.

„No vidíte. V pořádku, a teď k té vaší rychlosti…“

„Ajaj!“

„Ano, je tu předepsaná rychlost, jak jistě víte z dopravních značek, které, předpokládám, umíte.“

„Ó jistě, jenže... přemýšlela jsem, co bych tak řekla vtipného, aby se zasmáli a nebylo to tak drahé, neb jsem věděla, že bez pokuty asi neodjedu…

...jenže já mám už poslední benzín a tohle je do kopce. Strašně jsem se bála, že tu zůstanu stát. No a támhle je už Agip. Chtěla jsem tam dojet dřív, než mi dojde benzín...“

 Vyloudila jsem výraz „blondýnka“ a zkoumala jsem jeho mimiku. Zasměje se a bude to levnější…?

„Hm, hm – otočte tím klíčkem, prosím vás.

Zarazil mě, ale naštěstí jezdím vždy téměř nadoraz, protože strašně nerada tankuju, protože pak smrdim. Rozsvítila se mi kontrolka.

„No, opravdu ho máte málo... Tak tedy pro dnešek jeďte a příště pozor. Nějaký kolega by tolik pochopení mít nemusel...“

„Děkuji vám mnohokrát – opravdu – přeji krásnou službu – nashledanou!“

„No joo, tak už jeďte k té pumpě.

To je celé. Já jen doteď netuším, jestli ten policista měl takový smysl pro humor, že ten fór prostě umocnil, nebo...