Reklama

Milý Richarde, vážené Ženy-in!

V první chvíli jsem si myslela, že se mě něco takového netýká, a nikdy ani nedotknulo. Najednou se roztáčí moje stále živá vzpomínka, která by dnes vzhledem k svému věku mohla už studovat vysokou školu.

Vidím slzy své mámy, bezradný pohled sestry a její zoufalý výkřik při probuzení. První, co mě napadlo, jak to že jsem ještě tady, když mám v sobě notnou dávku prášků? Nejsem schopna vstát. Můj pohled dosáhne na konečky prstů, které jsou jakoby od mouky. Celé tělo vylučuje povrchem kůže to samé. Oči, které přestávají poslouchat, vylézají z důlků. Všude zmatek a pláč, jenom já nic necítím. Nic špatného, zlého, dobrého. Jako v horečce slyším z dálky kroky táty, který okamžitě přišel domů z práce.

Babička přispěchala podpořit stav věci. Nikdo nebyl schopen slov. „Jak jsi to mohla udělat? Zavolejte záchranku. Potřebuje okamžitou pomoc!" říká babička. „To nemohu nikdy dopustit!" rezolutně zavrhne odbornou pomoc plačící máma. „Budu ji léčit doma. Nenechali by ji dostudovat a ještě prohlásili za blázna. To nikdy nepřipustím!"  „A co když umře, půjdeš do školy? " křikl kdosi sám s nervama na krajíčku na šokovanou mamku.

Střípkům rána jako ze špatného filmu předcházelo moje dlouhé trápení s třídní učitelkou na střední škole. Známky jsem měla pěkné kromě jejího odborného předmětu, v němž mě doslova šikanovala a ponižovala před ostatními. Nebyla jsem ani v jejím předmětu nejhorší, a přitom byla. Když nebyl zrovna její předmět, jako třídní svými chapadly zasahovala všude a do všeho.

Byly například praxe v zahraničí a místní. Na zahraniční mohl jít ten, kdo měl výborně z cizího jazyka. Ona dala umístěnku tomu, kdo měl dostatečně z cizího jazyka, jenom aby nedala mně, která měla z jazyka výbornou. Nesmyslně si vymýšlela, prý si na mě někde stěžují, a přitom s mou prací byli velice spokojeni. Dokonce i od ředitele jsem obdržela nejednu pochvalu. Byla jsem černým Petrem ve třídě, ale jenom u ní, v jiných předmětech ne.

Šikanovala do morku kosti. Uvádím pár školních příkladů, osobní nechávám navždy uzavřené pro sebe. Snažila se ovlivnit i pohled mých spolužáků na mě samotnou v třídních hodinách. Hrůza!!!  Někteří slaboši opravdu podlehli a pohrdali mnou. Škola, na níž jsem tehdy studovala, byla výběrová, a proto jsem ji chtěla dostudovat za každou cenu. Škoda, že chování všech učitelů už tak výběrové nebylo. Ve svých šestnácti letech jsem dlouhodobý nápor nevydržela a rozhodla se pro odchod.

Všechno ostatní víte. Z následků otravy práškama jsem se dostávala dobrého čtvrt roku intenzivně. Paměť byla otupělá a jen těžko se mi dařilo opravdu ve škole přežít a zvládat vše tak, aby nikdo nic nepoznal. Za pomoci rodiny, která mě nedala, jsem přežila a úspěšně s vyznamenáním odmaturovala a byla umístěna ve školním medailonku nejlepších studentů.

Z odborné praxe mi dala třídní při maturitě chvalitebnou, neboť horší při asistenci více lidí a perfektního výsledku opravdu dát nemohla. Dnes, v době, kdy se o šikaně otevřeně mluví, mohu říct, že od učitele je to jedna z nejhorších plev, jakými může dát najevo svoji slabost. A ten, kdo šikanuje, slaboch bezesporu bývá. Později jsem se dozvěděla, že nešťastná třídní, přestože mladá, byla čerstvá vdova, se stejně starým synem jako jsem byla já. Potřebovala si snad léčit svoje komplexy na mně, kterou život čekal? To není omluva, to je zvlášť od učitele neomluvitelné. My, jako studenti, její problémy neznali.

V době, kdy jsem vozila kočárek se svojí narozenou dcerou, mě potkala rozesmátá na chodníku, pozvala na kafe, prý má přítele a věřte nevěřte, všechno všecičko mi řekla. Jak se trápila a jak moc by si přála, abych jí odpustila.

Umím odpouštět, a tak se i stalo. Jak jsem řešila svoje velké trápení s ní jsem neměla odvahu jí říct. Zda to bylo hrdinství nebo zbabělost nechám na každém z vás!

Krásný den, a když Vám bude nejhůř, tak si na hlavu vemte tabletu Valetolu, na pročištění myšlenek!

Pivunka


Pivunko, moc děkuji za příspěvek.
Není k tomu prakticky co dodat, je to stará záležitost, jen k té učitelce... Neexistuje omluva pro to, co udělala a jak se k vám chovala. Ani její problémy ji neomlouvají. To, že vás dohnala k sebevraždě, je skutečně strašné.

Obdivuji vás ale za vaši reakci při setkání. Stačila totiž jediná věta a mohla jste jí otrávit zbytek života. Kdybyste jí řekla, k čemu vás přinutila, asi by to pro ni byl největší trest. Ale je zřejmě dobře, že jste jí to neřekla a nechala odplatu na někom jiném. Dojde na každého.