Na rozhovor s kulinární koučkou Mgr. Janou Vlkovou jsem se opravdu těšila. O tomto oboru jsem měla jen mlhavé představy, a tak jsem chtěla být moudřejší. A výsledek? Nejen že jsem se dobře pobavila (paní Jana je opravdu vtipná), ale dozvěděla jsem se i spoustu zajímavých věcí, o které se teď s vámi podělím.

nCo si mám představit pod pojmem kulinární koučka? Představte si učitelku lásky k jídlu. Někoho, kdo chce zprostředkovat jídlo jako šťastnou část života, jako požitek, a ne jako nebezpečí, po kterém se tloustne.

Souvisí to i se zdravým životním stylem?
Určitě, jídlo je základ. Je to primární pud, a ten když nefunguje dobře, tak se všechno sesype. Řečeno s nadsázkou.

Jak jste přišla k tomu začít s kulinárním koučinkem?
Povedlo se mi „napravit“ několik lidí, kteří měli s jídlem problém. Zjistila jsem, že to mají tak nějak „pomotané“. Stále počítají kalorie. Nebo se obviňují, že snědli to a to, a mají z toho černé svědomí. Týká se to hlavně žen, ale muži nejsou výjimkou. Jenomže o tom to není. Pro mě je daleko důležitější než to, co jíte, jak to jíte. Umět si prostřít, v klidu si k jídlu sednout a umět si ho vychutnat.

Stejně si nedokážu představit, jak vaše teorie vypadá v praxi? Kdybych za vámi přišla já, jak by to fungovalo?
Pozvala bych vás do svého kabinetu. Já tomu tak říkám. Protože to není žádná „koučovna“ ani ordinace ani kancelář. A tam bych se vás zeptala, co vám na jídle vadí, čeho se bojíte a kde máte problém. Pak bych vás požádala, abyste si vedla kulinární deníček. Chci po lidech, aby kulinární deníček obsahoval alespoň týdenní zápisy o tom, co, jak a kde jedli. Aby to napsali přesně tak, jak to prožívají. Např. dnes ráno jsem sežvýkala obloženou housku v metru, protože jsem měla vlčí hlad, k tomu jsem vypila kafe z kelímku apod.
A z toho odvozuji, jací jsou. Zpravidla se tam objeví ta věc, ze které mají obavy (např. zase jsem si přidala, cítila jsem se přejedená, neodpustila jsem si čokoládu, jedla jsem něco tajně, aby mne nikdo neviděl, a podobně...) Z těch deníčků vyplyne problém, který spolu pak řešíme. Řešení je spousta, kolik lidí, tolik problémů... Princip spočívá v tom, jak mají lidé jíst, a ne co mají jíst. Mám velmi nerada výraz výživa nebo stravování. To staví jídlo do role jakéhosi technického paliva.

A vy se ho snažíte pozvednout spíš na rituál a vrátit mu kulturu.
Dá se to tak říct, ale rituál, který nebude obtěžovat. Nesmí svazovat. Když se v neděli nebude obědvat ve dvanáct, tak se zboří svět?! Ne, uděláme si příjemný oběd, na co máte chuť a kdy chceme. Hodně problémů je také technicky fyzických, neumíme prostírat, jíme u televize, ve stoje u kuchyňské linky, nebo dokonce ještě v kabátě u lednice. Velký problém vidím v tom, že lidé často nemají jídelní stůl. Ať už z důvodů, že se jim nevejde do bytu, nebo ho prostě nepotřebují, nevyužijí. Když nemáte byt se stolem, nemůžete mít přece požitek z jídla

Takže kultura stolování v dnešní hektické době upadá ...
Ano.

Takový je ale fenomén doby, uspěchaná, individualistická.
Já si myslím, že jídla je moc. A lidi si ho neváží a plýtvají. Navíc dneska je jídlo všude, i v každé trafice si můžete koupit bagetu a v každé drogerii müsli tyčinky. Je až příliš dostupné a lidi nemají potřebu se přípravou jídla zabývat. A tím upadá jeho sociální složka. Jídlo je přitom příjemný sociální tmel rodiny, kolektivu. Lidi by se měli u jídla sejít. Je to důležité, být společně u stolu a nemusí to být žádné velké jídlo. Vydržet u stolu, „nemobilovat“, ale příjemně komunikovat.

Je ale těžké dát rodinu dohromady třeba u snídaně, každý má jiný rytmus.
Dřív, když lidé chodili na pole, taky doma nesnídali, nosili si jídlo s sebou, nebo jedli, až obsloužili zvířata. A jedlo se taky jen dvakrát denně. Dnešní výživáři nám doporučují, že je dobré jíst méně, ale často x-krát za den. A já říkám, že není podstatné, o jaké jídlo se jedná, důležité je, aby to společné bylo alespoň někdy. Záleží na domluvě.

Byla bych dobrým adeptem pro kulinární koučink? (Pozn. red.: Popsala jsem stručně svůj kulinární týden a byla jsem celkem pochválena. Kromě oběda, který si servíruji na pracovním stole. Ale na ubrousku a nekoukám na monitor.)
Vy nejste ten správný adept pro kulinárního kouče. Leda že byste chtěla napravit ty „nudle na klávesnici“. (Smích) Vy nemáte v práci kuchyňku a jídelní stůl?

Kuchyňku máme, ale jídelní stůl se tam opravdu nevejde. Takže část redakce to řeší tak, že chodí do restaurace na oběd, a část jídlo konzumuje na pracovním stole, včetně mě.
Společnost u jídla potřebuje skoro každý. Když lidé jedí sami úmyslně, nebo samotu při jídle vyhledávají, jako by ho chtěli zapřít. Jakoby se za něj styděli. Jsou to většinou ti, co bojují s váhou. Nezaměňujme je ale s lidmi, kteří jedí sami, protože jim nic jiného nezbývá. Jako jedna paní, jejíž dítě dospělo a odjelo na rok studovat, považovala jídlo o samotě za nejhorší prožitek svého života.

jídlo

Takže i to může být problém, se kterým se na vás lidé obrací?
Ze začátku jsem si myslela, že nejčastějším problémem bude obezita nebo přibírání, ale tak to není. Protože lidé, kteří se cítí být tlustí, nevyhledávají mne, ale výživové poradce. Na mne se nejčastěji obrací s jinými problémy. Ale je to strašně individuální. Jak už jsem mluvila o tom deníčku, třeba mají problém s jídlem u tchyně. Vaří sice dobře, ale... oni mají blok.

Co říkáte televizním pořadům o vaření?
Já nemám televizi. Ale vím o nich, samozřejmě. Chybí mi ale při tom vaření, při té propagaci alespoň minimální osvěta kultury stolování. Všimněte si, že to uvaří, ale nikdy už to nejí. Je sice hezké, když nám ukazují, jak lidé vaří, co si dávají na talíř, ale mě spíš zajímá, jakým způsobem jedí. Televize nemá v tomto smyslu žádný program, se kterým bych se ztotožňovala. Třeba takový pořad Prostřeno, který jsem dokázala vidět maximálně dvakrát. Vadilo mi, jak návštěva v době, kdy hostitelka připravuje pokrm, šmejdí po bytě. To mi přišlo absurdní.

Vám tedy připadá, že se vytrácí kultura stolování? Co považujete za největší prohřešek?
Třeba pití kávy z papírového kelímku. Když mi dojdou argumenty, sahám po příměru se sexem, protože sex a jídlo jsou dva primární pudy, bez nichž se člověk neobejde. Když nešlape jedno nebo druhé, tak není něco v pořádku. Je v tom mnoho podobností. Takže pít kafe z papírového kelímku je pro mě jako orální sex přes kondom.

Ale to tam nemůžu dát...
A dejte to tam klidně, někdy tenhle příměr uvádím, jinak se lidi neproberou.

A jak to vypadá ideálně u vás? Co příměr o kovářově kobyle? Jak jíte vy, třeba dnes?
Začneme snídaní, uvařím si kávu do postele a projdu e-maily. Pak snídám třeba jogurt s marmeládou. Sedím u stolu, jogurt mám v mističce a marmeláda je moje, domácí. Klíčovým jídlem je pro mě oběd, jíme společně v kanceláři, kam každý střídavě přinese oběd, který vytvořil. A večeři dnes vynechám a půjdu místo toho plavat. V sobotu a v neděli hledám jídlo, u kterého se sejdu společně se svými syny.

Vaříte ráda?
Ano, ale musím mít pro koho. O Vánocích nebo narozeninách vařím pro širší rodinu, a to mě moc těší.

Mohli bychom si vzít příklad třeba ze světa? Kde ještě přetrvává tradiční model stolování?
Středomořské národy, všechny. Hlavně Francouzi. Své tříchodové menu mají dokonce zapsané v dědictví UNESCO. Oni mají pestrou stravu, a z toho bychom si měli vzít příklad. Čím je jídlo monotónnější, tím menší chuť na něj máme. Důležitá je i příprava jídla, během níž už se vám startuje proces trávení, takže když potom jíte a vychutnáváte si jídlo pomalu, ukojíte centrum sytosti dříve. Když do sebe jídlo ve chvatu házíte a nemyslíte na něj, tak ho spotřebujete mnohem více. Takže stručně řečeno, místo čtyř knedlíků s vychutnáváním jich potřebujete šest. To je i jeden z momentů, proč lidi nemůžou hubnout.

Co byste doporučila lidem, kteří zapomněli na kulturu jídla?
Nedoporučuji obecně nic, protože každý člověk je originál. Ale v jednom bych udělala výjimku. Doporučila bych to, co mi prozradil jeden francouzský stařík na lyžích, když jsem se obdivovala jeho kondici v pokročilém věku, a on mi odpověděl, že nikdy nejedl nic baleného. Když se nad tím zamyslíte, tak je v tom velké moudro.
Protože kultura jídla začíná už u jeho nákupu. Jen si srovnejte kvalitu zeleniny v zataveném obalu, a když si ji koupíte čerstvou na trhu. Koupit si raději kus „flákoty“ u řezníka než balíčkové maso v supermarketu. Je to sice dražší, ale tím spíš si pak jídla vážíte.

A ještě něco bych chtěla zmínit. Jsem velký nepřítel tzv. malého hladu. To je ten hlad, který my považujeme za velký a který nás nutí jíst třeba v metru nebo v tramvaji. Ale to není ten hlad, který by se nedal vydržet. Hlad ve fyziologickém slova smyslu. Ve skutečnosti se jedná o stav nazývaný lačnění. Doporučuji se v takovém okamžiku ovládnout. Zhltnout tu housku v metru, chroupat buráky, nebo jíst cokoliv na ulici je stejně nevkusné jako provozovat veřejně sex. No vidíte, a jsme zase u toho.

Teď jste mě přivedla na otázku: Jak důležité je jídlo při seznamování? První rande. Pozve mě muž na kafe. Další fází je třeba večeře. Co o muži napoví způsob, jakým jí?
Prozradím vám tajemství pro vaše čtenářky. Ať si všímají rychlosti, s jakou muž jí. Pokud to do sebe hází jeden podstatně rychleji než ten druhý, tak se s největší pravděpodobností nesejdou ani v posteli. Nejsou stejně naladěni. Ta interpretace může být různá, ale hrozí tam potencionální nebezpečí, že pokud se dva spolu nedokážou harmonicky najíst, tak ať se pak nediví, že jim to spolu neklape při sexu. Nemusí to tak být vždycky, ale je to dost podstatný signál. Pravděpodobnost, že to tak bude, je vyšší. Nebo sledujte, jak drží příbor. Pokud je vám něco nepříjemné a něco vám na něm při jídle vadí, zbystřete. On se vlastně proflákne dřív, než nějaký hlubší vztah navážete. Když budete pozorná, zjistíte o něm mnohem víc, než vám stačí říct.

Máte nějakou profesionální deformaci?
No jeje, tuhle jsem pokárala nějakého chlapečka v autobusu, když si sedl vedle mě s nanukem. Řekla jsem mu, že v autobusu se nejí. A chlapeček měl u sebe maminku, a ta na mne spustila bandurskou: „Copak vás umazal?“ Ne, ale až mě umaže, už bude pozdě! Byla jsem prostě za megeru.

Jak byste ohodnotila kulturu stolování českého národa?
Já mohu mluvit jen o Pražácích. A to je opravdu katastrofa... ale dá se říct, že se to trochu zlepšuje. Už se víc prosazují kvalitní suroviny, a když si člověk dá práci a investuje peníze do kvality, tak si přece dá víc záležet na tom, jak s ní potom naloží. Abyste si ji pak naservírovala nějakým kulturnějším způsobem.

Děkuji za rozhovor a příště si dám pozor na to kafe v kelímku.

Reklama