V dusivém temnu nastupující zimy přicházíme s revoluční novinkou, ze které leze po zdi každý čtenář. Pátek je čas volby! Nestůjte stranou a vyberte příběh, který chcete slyšet. Svůj názor napište do diskuze. A pospěšte si, nebo začnu psát o tom, jak jsem tenkrát ve čtyrycátým vosmým vyhrála tuřín na státní zemědělské soutěži. Tak tedy:

 

           

            I.          Každý má svého Santu (se)

 

            „Ale ty jsi čipernej klučina!“ rozplývá se chlápek v oválených tesilkách a olezlé šusťákové bundě nad mým dítětem v kočárku. „Věnuje“ se nám už od Nymburka. Zaklíněna ve výklopném sedadle plošiny pro cyklisty, kterou jsem si pro sebe ve vlaku vybojovala, nemám kam před dědou uniknout. „Týt!“ huláká děda a pařátem jak zázvorový kořen se dobývá k Honzíkově nosu. „Co ti to dělá, nosánek?!“ šveholí přes oba žluté zuby, kterými táhne smrad cigaret a piva. Na moji snahu o zapuzení reaguje návrhem, že se spolu svezeme výtahem díky jeho legitimaci pro invalidy…

 

 

            II.        Autoškola 2

 

            „No já nevím, jestli čtyrycítky, podle mě by se tam vešly!“ mudruje chlápek vedle mě do telefonu. Mluví s řemeslníkem a mají nějaké nesrovnalosti ohledně jeho rozestavěného domu. „Teď doleva?“ špitnu. Žádná odpověď. Asi jo. Přibrzdím a v zatáčce si uvědomím, že už zas volant svírám jak čutoru se svěcenou vodou. „Haf!“ Dup na brzdu! Chlupáč mi skočil před motor hned za zatáčkou. „Tak to bylo o fous!“ zahlásí učitel autoškoly a ještě dopisuje esemesku. Ještě že jedu jak trakař, takže si stíhám zakrývat oči, křižovat se i brzdit. Cestou k další křižovatce na mě mezi zaparkovanými auty skočí ještě dvě babičky... Ten chlápek s kolem pod paží, který pak vylezl ze křoví před kruhovým objezdem, už mě ani nepřekvapil…

 

 

            III.       Pat a Mat staví akvárium..

 

            „Ani si pod to ty noviny nedávej, je hroznej vítr, a když tak to pak otřu!“ urychluju přípravné práce na balkoně, kde můj muž rozdělává plechovku s barvou nad ocelovým stojanem. Hned u druhého nátěru je jasné, že odstín slonová kost nebude to pravé. To už kape na podlahu balkonu čerň č. 1999. A jen pro pořádek: Ne, nejde to otřít.

           

 

            IV.       Jak si zamilovat studijní oddělení

 

            Ještě to nechám zazvonit jednou, říkám si v duchu a vykružuju v diáři propiskou šestého sněhuláka. „No prosím!“ rázný hlas mi podetne tužku i zbytek jistoty. Ježišmarjá, kam to vlastně volám? Je to už šesté číslo, které jsem zkoušela. Jo, studijní. „Studijní, tak prosím!“ ujistí mě paní Příčná a já blekotám svoje veršíčky. „Hm hm…“ zahloubá se paní na druhém konci. „A vám nepřišel ten úvodní dopis? Přišel? No tak tam to všechno je,“ uzemní mě rychle. Úvodní dopis? Ten, kde je napsáno, že o mě vědí, a ať čekám na informace? „No jo, ale to má na starost paní Jadrná, a ta je nemocná, jo? A my tady k tomu nic nevíme.“ Mám si zavolat později. Ale nevědí vůbec kdy. Za čtrnáct dnů mi paní Jadrná sdělí, že všechno je přece v úvodním dopise. Znovu si prohlédnu třířádkový dopis. Vyřizuje Kramlová. Volám Kramlovou jako každý týden. Tentokrát to někdo zvedne. „Kramlová! No... a máte úvodní dopis? Ten, co jsem vám posílala? No tak ode mě je to všechno! Zavolejte si na studijní!“

 

            To be continued… v pátek 19. 10. 2007 

 

 

            Tak co teda? :o)  


POZOR SOUTĚŽ! Pokud zvolíte příběh, který nakonec Lenka zveřejní příští týden, máte šanci být vylosována a získat malé překvapení přímo od Lenky :-).
Reklama