Reklama

 

Patříte ktěm, kdo sedí celé letní prázdniny doma? Koukáte na reprízy zábavných televizních pořadů, šíleně vás to nudí a ptáte se, kam všichni zmizeli? A slibujete si, že příští rok to bude jinak!? A není!? A zase – po kolikáté už? – procházíte pofidérně vyhlížející databáze brigád studentských agentur, abyste zjistili, že jediná dosažitelná práce pro vás je trdlovat po nocích vhypermarketu a vlepším případě tam třídit tuhé deodoranty?

 

Několik let mi trvalo, než jsem si připustila, že se zkrátka musím úplně jednoduše odvážit. Už mě nebavilo, jak si zaměstnavatelé namísto mých schopností kupují za minimální mzdu pouze můj čas, který ztrácím naprosto primitivním tříděním, hlídáním, balením, lepením, vyrovnáváním či přepočítáváním.


A tak jsem do toho skočila – stejně jako hazardér skáče do neznámé vody – po hlavě a bez rozmyslu. Naprosto jsem netušila, co mě čeká, ale lepší je litovat toho, co provedete, než litovat, že jste nic neprovedli, nebo?

 

Průzkum začátečníka


Vzala jsem to od píky: Na internetu pečlivě prošla nabídky agentur, které by mně brigádu zajistily i subytováním, dopravou a pojištěním. Ale! Aby se mi tahle možnost alespoň minimálně vyplatila, musela bych pracovat vzahraničí alespoň tři měsíce.


Tak jsem nažhavila všechny své relevantní kontakty. Ozvalo se mi mnoho známých, kteří mi doporučovali odcestovat do Velké Británie či Irska. Tam se prý nesehnat práci rovná zatmění Slunce. Váhala jsem, ale při pomyšlení, že již počtvrté uvidím pátý díl show Rozjezdy pro hvězdy, se ve mně všechno jen klepalo, abych už byla pryč.


A pak se stalo, že mi byla zcela spásně nabídnuta možnost ubytování v Německu, vHeidelbergu. Neměla jsem co řešit, šlo to ráz na ráz: Kontaktovat kamarádku, co se do toho pustí se mnou, jízdenky, pojištění, finanční rezervu, zabalit a frčíme!

 

Alles Gute!


Že neumíme německy? Že nemáme nic jistého? Nevadí! Že nám ani jeden hotel neodpověděl na náš e-mail a že jsem jich napsala k padesáti? Pche! Ztoho si dělat křeče? Že jsme byly šílené? To tedy… ano, přiznávám.


Na začátku srpna jsme byly na místě. Černé brýle na očích, zabaleno jak na rekreaci do lázní a plny mladistvého optimismu jsem doufaly vpřízeň vrtkavé fortuny. Spoléhaly jsme se na inzerát, který nám vyšel vnovinách místní americké vojenské základny. Avšak právě ten se ukázal jako medové lákadlo pro úchyly všech věkových kategorií.

Ozývali se fotografové, co by nás rádi jako modelky, ale shodou okolností právě přišli o ateliér, takže by nás fotili vpřítmí jejich obývacího pokoje. Ozvala se dáma, která nutně potřebovala naši pomoc na zahradě, ale opakovaně nám odmítala sdělit, kde bydlí, a taky slečna, co po nás chtěla, abychom jí hlídali čtyři týdny staré novorozeně, a to další tři roky…

 

Zachovat chladnou hlavu!


Ty nejlepší nápady na sebe většinou nechávají nějakou tu chvilku čekat. Ten náš se jmenovat „reklamní letáčky“! Stálo na nich, že jsme anglicky mluvící studentky hledající práci, že jsme spolehlivé, a kdo má opravdu zájem, ať zavolá. Vyrobily jsme jich snad sto a roznesly je do recepcí všech hotelů, které jsme vcentru města našly!


Druhý den ráno nás probudil telefon! Volal majitel menšího rodinného hotelu Regina. Měly jsme první pracovní pohovor a šili snámi všichni čerti. Najednou mi bylo kdobru přihodit, že jsem vminulosti luxovala tygrované apartmány pražského hotelu Don Giovanni nebo že jsem byla druhá servírka – po pravdě však holka pro všechno a nejvíce pro spouštění myčky – vpizzeriiU Rybiček.


Majitel si od nás nechal ukázat pasy, pojištění a potvrzení, že jsme studentky země EU, a druhý den jsme nastupovaly.

 

Začátky bývají všelijaké…


Být pokojskou neznamená bohužel/bohudík chodit navlečená vmini černých upnutých šatech těsně pod hýždě a nekoordinovaně okolo sebe máchat chlupatou prachovkou! Kdyby Vás to potkalo, spíše si pořiďte pohodlné bavlněné oblečení, co Vás nezklame, když se snažíte utřít prach zobrazu pověšeného zhruba o deset centimetrů výše, než kam až můžete dosáhnout.


První týden jsme se skamarádkou střídaly na postu druhé pokojské. Učily jsme se pod kontrolou prověřené turecké či ukrajinské pracovnice, jak ošmrdlat ohmatané kachličky, jak zpolštáře vyrobit uměleckou plastiku a na ni umístit pytlíček gumových medvídků, jak doplnit mýdlo do dávkovače, jak přepočítat, co chybí vmini baru, a jak vyměnit ručníky.

 

Strmá kariéra!


Postupem času jsme získaly důvěru majitelů a začaly pracovat spolu. Měly jsme na starost celý hotel a bylo na nás, jak si rozvrhneme práci. Přidávali nám další a další směny až nakonec – po dvou týdnech práce – jsme vhotelu zůstaly samy a naše pracovní doba se viditelně prodloužila – bylo nám zadáváno víc práce (luxování chodeb, sprchování květin, ometání rohů od pavučin a já nevím, co ještě), což je vždycky dobré, když jste placeni od hodiny. K7 Euro za hodinu jsme si připočítávaly spropitné, co nám nechávali hosté v peřinách, a dostávaly každý den snídani.


Nepříliš náročná práce vpřátelském atmosféře, sáhodlouhé rozhovory o ničem a o všem, odhadování jednotlivých hotelových hostů a následné zklamání, když jsme se netrefily, a mnoho dalšího činilo znaší práce vcelku příjemnou letní brigádu, kdy na nás neřval žádný rádoby nadřízený se základním vzděláním, ať hejbnem pozadím nebo poletíme, protože na naše místo čeká dalším deset zájemců!

 

Sečteno a podtrženo


Každodenní dopolední směna a pohled na dobře odvedenou – a posléze oceněnou – práci, kterou za sebou materiálně zanecháváte (a tím pádem okamžitě vidíte), je ten nejlepší pocit pro psychicky unavenou osobnost. Do mého jindy rozevlátého vysokoškolského života to nečekaně a zázračně vneslo uklidňující rytmus, který mi dovolil plně odpočívat, pravidelně jíst a dokonce spát osm hodin denně.


Po pěti nedělích jsem si vydělala na splacení kontokorentu a ještě mi zbylo tolik, že jsem si mohla pořídit novou garderóbu ze sezónních slev, a mnohem více. Mimo to jsem byla donucena se zorientovat vneznámém prostředí, což skvěle zaktivovalo zakrnělé laloky mého mozku. Ke všemu jsem si odpočinula od svého každodenního českého života, na který jsem se postupem času začala opět těšit.


Zpět do České republiky jsem přijela jako naprostý vítěz a ten, kdo se odvážil! Měla jsem konečně co vyprávět a chuť do práce v dalším semestru, cítila jsem se plná síly a optimismu. A nejlépe mi bylo, když jsem zjistila, že mi doma naprosto nic neuteklo.


Ten pocit doporučuji všem, není nic lepšího než vědět, že jste udělali dobře!

Máte podobnou zkušenost ze zahraničí? Nebo nevytáhnete paty z Česka?