Přeji krásné ráno všem! Na improvizovaném lůžku z podložek od křesel jsem se na dnešek vyspala v redakci, abych s vámi mohla již od skutečně vražedné hodiny po celý den být. Téma, které jsem pro vás vybrala, se týká naší míry soucitu a těch, kteří jej potřebují. Tedy vzhůru do pátku o žebrácké holi!

…ono, mezi námi, jestli to s naší ekonomikou půjde takhle dál, budeme tu hůl potřebovat možná všichni. To jen na okraj.

Dnešní denní téma by se ale mělo točit kolem opravdové dobročinnosti, které jsme schopni. Pojďme si povídat o těch, kdo se jednak žebrotou úspěšně živí, o těch kdo naši pomoc skutečně potřebují, a hlavně o nás.

Kolik jsme schopni pro potřebné udělat?

Nebudeme ale jen plakat nad osudy druhých. Budeme se také usmívat sami sobě. Je mi naprosto jasné, že valná většina z vás není lhostejná k různým nadacím, DMS zprávám, kontům určeným na pořízení invalidních vozíků, specielních lůžek a podobně. Jsme přece lidé.

Už jste ale například v dobré víře, že konáte dobrý skutek, sklidili výživné nadávky v Rumunštině?

Praha, Kaprova ulice, rok tuším 2000

Už z dálky jsem ji viděla. Maličká, umouněná, zhruba čtyřletá holčička navlečená do, dnes bychom řekli, vrstveného oděvu, který ledabyle plandal. Pobíhala od jednoho člověka k druhému. Okamžitě jsem vyhodnotila, že se to ubohé dítě ztratilo.

„Mám hlad,“ pravila, když jsem k ní s kamarádem došla. Měla překrásné, obrovské, téměř černé oči, které na mě nešťastně hleděly ze snědého obličejíčku.

„Bože, dítě, jak dlouho tady pobíháš, beruško?“ divže jsem se nerozbrečela.

 „Hlad,“ opakovala.

Hlavou mi proběhl okamžitý plán bleskové akce. Napřed tomu ubohýmu dítěti opatřím něco k jídlu a pak zavolám policii.

Vzala jsem ji do náruče a očima vyhledala obchod s potravinami. Držela mě kolem krku a já měla intenzivní potřebu ji v ten moment adoptovat.

„Neboj se, miláčku, půjdeme teď papat.“

V ten samý okamžik se ovšem přihnala tlustá žena a přiopilý muž a na celou Kaprovku vřískali rumunsky. Rvali mi mého naleznece z rukou a v lámané češtině jsem identifikovala slovo „únos“ a záhy „peníze“.

Došlo mi to. Pozdě, ale přece.

„Jak si to představujete, vy jedna zlá osobo, posílat takhle malé děcko žebrat, aby se ten váš mongol mohl zpíjet do němoty?“ oplatila jsem ji česky a rovněž patřičně nahlas.

To už jsme působili jako parádní atrakce pro řadu turistů i místních. Kamarád mě vláčel pryč se slovy „Tohle tady vážně nevyřešíš.“

„Chci to řešit,“ bojovala jsem srdnatě.

 „Nechceš!“

V poslední chvíli jsem té malé vtlačila do ruky stovku.

A co vy? Vyžebrám u vás nějakou historku na téma dobrodiní?

Pište své zážitky na redakce@zena-in.cz

Reklama