Domácnost

Pohroma? Ne, vánoční standard!

Tak a máme po Vánocích. Pro někoho skončily tři příjemně strávené dny, někdo si oddychne, že největší blázinec z celého roku má konečně zdárně za sebou. 

U nás to bývá tak půl na půl. Jsou za námi tři sváteční dny, vyplněné především rodinnými návštěvami – to je ten standardní scénář. Také však občas míváme za sebou dvaasedmdesát hodin nepřetržitých katastrof a pohrom nejrůznějšího druhu.

Infarktové situace nastávají zpravidla na Štědrý den, to je asi všeobecně známá pravda a skutečnost. Nehody to bývají nejrůznějšího druhu, vznícený stromeček a kost z ryby uvízlá v krku patří ke klasickému repertoáru. Jsou to takové ty pohromy, které se musí zlikvidovat okamžitě, takže po svátcích už na ně většinou jen vzpomínáme, podle rozsahu a povahy buď se smíchem, nebo se zaťatými zuby.

Jenže se občas o svátcích přihodí události neméně nepříjemné, leč v daném okamžiku neřešitelné, takže s nimi chtě nechtě cokoli provést můžete až o pár dnů později. Tak jako se mi manžel směje, že advent považuji za adrenalinový sport, tak si tropí šašky i z důkladnosti, s jakou mám vypracovaný „štědrovečerní minutovník“. A asi má pravdu – občas ke své škodě pojímám Štědrý den jako malé manévry a prověrku logistické připravenosti. Je to koneckonců jeden z mála dní v roce, kdy dodržuji předem daný plán, aniž bych k tomu byla nucena vnějšími okolnostmi.

No, a jedny Vánoce se mi to prostě muselo vymstít. Vzpomínám na ně dnes už jen jako na kuriozitu, ale v hloubi duše vím, že to bylo varování vyšší moci, takové to dloubnutí, aby se člověk vzpamatoval a s ničím to nepřeháněl. A také to bylo jasné potvrzení platnosti Parkinsonových zákonů.

Naše mladší dcera byla tehdy teprve šestitýdenní miminko, starší pochopitelně na Štědrý den ráno jen hořela, takže celý pracně budovaný scénář pro tento den byl úplně nanic. Manžel posadil dcerku do popojíždědla mazlivě zvaného herka a vyrazil směrem na pohotovost, dále pak k rodičům, kde předal cukroví, naložil rybí hlavy na polévku a babičku na hlídání. Domů přijel mírně opařený vodou z chladiče, naštěstí jen na jedné ruce – komu někdy zamrzla voda ve škodovce stodvacítce, ví svoje. Hůře však bylo s herkou, ta odmítla poslušnost a zcela rezignovala na jakékoli snahy uvést ji opět do pohybu.

Tedy já mezi vařením, smažením, kojením, vysáváním, opečováváním maroda ještě běhala do telefonní budky, ano v těch úžasných dobách jsme neměli ani telefon, a organizovala, jak a kdy dopravit rodiče a druhou babičku na štědrovečerní večeři k nám a následně zase do jejich domovů.

Muž mezitím za vydatného naříkání volným tempem strojil stromeček a sledoval pohádky v televizi.

Tohle všechno je celkem ještě normální, ale to, co se začalo dít s postupujícím časem, se už veškerému chápání vymyká. Několikrát se mi podařilo vyhodit pojistky, při pobíhání k telefonu a zpět jsem uklouzla a narazila si důkladně kostrč, dále odešel do věčných lovišť vysavač a taxikář přijel pro rodiče o půl hodiny dříve, než byli domluveni, takže část dárků jsme si rozdali v kvapíkovém rytmu. A večer, když už všechno utichlo, děti spaly a zdálo se, že je konec všem katastrofám, a já si chtěla ohřát ještě kousek ryby, přestala spolupracovat mikrovlnná trouba.

Toho roku byla likvidace vánočních katastrof poněkud náročnější. Manželovo zranění nakonec naštěstí nebylo tak hrozné, jak zpočátku vypadalo, takže sice s brbláním, ale celkem bryskně vydoloval z naší herky zmrzlou nemrznoucí kapalinu a nahradil ji nějakou lépe funkční. Mě v opravně ujistili, že vysavač už nejspíš neožije, a pokud snad by k tomu zázraku došlo, pak jedině za cenu značných finančních nákladů. Mikrovlnná trouba se ukázala být naštěstí lehčím pacientem, po dvou týdnech jsme ji měli zase doma a dosud nás neopustila. Na bolavou kostrč jsem dostala jakési mazání, dcera byla už na Štěpána jako rybička, takže nakonec jsme si mohli říci: bylo to sice trošku divočejší, ale hlavně, že jsme – v rámci možností – přežili a nezbláznili se.

Takže – nezoufejte! Pokud je sedmadvacátého prosince a jste všichni živi a zdrávi, pak vězte, že je vše v pořádku a za kratší či delší čas nehody letošních Vánoc budete považovat za docela povedenou historku.  

   
27.12.2004 - Dům a byt - autor: Lucie Žáková

Komentáře:

  1. avatar
    [22] catcat [*]

    Midras - to se tak někdy stane. Vím že to bolí, ale určitě to nemyslel zle, spíš byl vyvedený z míry. Já vím, že to není srovnatelné, ale přinesla jsem našim na Štepána alespoň kytičku frézií (dárky od nás už měli) a skončila v předsíni na skříni. Taky věřím, že maminka prostě byla roztržitá a třeba jí to i dojde.

    superkarma: 0 28.12.2004, 13:53:35
  2. avatar
    [17] Andula [*]

    eulalia: my jsme taky měli mikrovlnku dřív, než mobil, ale měli jsme pevnou linku

    superkarma: 0 27.12.2004, 17:42:15
  3. avatar
    [16] Markýza [*]

    eulalia: taky jsme měli prva mikračku a teprve pak mobily. Naštěstí jsme měli pevnou, páč taťka byl u hasičů - znám lidi co čekali ještě po revoluci na pevnou tři roky.

    superkarma: 0 27.12.2004, 16:58:42
  4. avatar
    [14] Jaštěrička [*]

    eulalia:Byly doby,kdy to vůbec nebylo divný...

    superkarma: 0 27.12.2004, 15:33:03
  5. avatar
    [11] catcat [*]

    Hm, jednu katastrofu jsem také zažila a v konečném výsledku přinesla krásné vánoce. Těsně před vánocema jsem dostala silný zánět rohovek a do 23. jsem prakticky oslepla. Vybírat 23. stromeček pohmatu je docela sranda! Naštěstí se mě a dcery ujali naši a nakonec z toho byly úplně pohodové vánoce, kdy se všechno zvládlo, dcera nezlobila, Ježíšek přišel a po vánocích se zlepšoval i zrak...

    superkarma: 0 27.12.2004, 15:07:50
  6. avatar
    [10] brouk [*]

    Harmonogram je vam k nicemu,kdyz vam 23 vecer odvezou tchyni do nemocnice

    superkarma: 0 27.12.2004, 13:31:38
  7. [9] Anai [*]

    Harmonogram vypracovávám na poslední týden před Štědrým dnem na hodinu přesně, napíšu tabulku na PC, vyvěsím na ledničku a "jedu". Za ten klid to stojí! Kupodivu se mi VŽDYCKY podaří jej dodržet, protože si nechávám rezervy, ovšem leckdy po Vánocích skutečně padám únavou. Ne snad, že bych byla magor ohledně kapacity ledničky a spižírny, či naleštěnosti bytečku, ale společenské akce s příbuznými jsou milé, leč náročné... Letos z katastrof pouze o Štědrý den pozdě večer přestala topit WAW, ale mám báječného opraváře, přišel o Boží Hod za hodinu poté, co jsem mu zavolala a ještě ke všemu je neuvěřitelně levný!!!!!

    superkarma: 0 27.12.2004, 12:39:47
  8. avatar
    [8] Deja [*]

    *Kotě*: a matysek79: dtto - stejným způsobem jím rybu i já. Teď, když už špatně vidím, bych si k tomu nejraději vzala i lupu. Tak každé sousto promnu důkladně mezi prsty /ruce mám samo umyté/. Letos jsem se netrápila a se synky si dala rybí filé obalované.

    superkarma: 0 27.12.2004, 09:54:04
  9. avatar
    [5] Markýza [*]

    *Kotě*:

    superkarma: 0 27.12.2004, 07:20:41
  10. avatar
    [4] Susina [*]

    radši plány nedělám, protože základní vlastrností plánů je, že nikdy nejsou dodrženy z "objektivních" příčin, takže mi připadá, že by bylo ještě víc stresů.. stačí, když jsem se měla na Štědrý den domlouvat s našima, kdy k nim přijdem... nebyli schopni se dohodnout ani máma s tátou mezi sebou, nakonec dvakrátá volali a čas měnili, takže stejně by každý časový plán byl v troskách... takže asi nejdůležitější je, nezbláznit se a přizpůsobit se změnám situace..

    superkarma: 0 27.12.2004, 07:19:57
  11. avatar
    [1] *Kotě* [*]

    Je zajímavé, že dosud nás na Vánoce žádná katastrofa nepostihla... ale jsem si jistá, že jednou si to vyberu i s úroky.

    K Vánocům ale přistupuji velmi uvolněně, takže většina stresů zde popsaných odpadá... až na jeden: vánoční kapr. Mojí mamince se totiž soustředěným psychologickým působením v dětství, prosyceným chmurnými varováními a tragickými historkami, které se zaručeně staly sousedovi, bratranci babiččiny tety, psovi odvedle... podařilo vzbudit ve mně dokonalou fobii z toho, že se při štědrovečerní večeři zalknu rybí kůstkou.

    Výsledkem je, že dnes KAŽDOU rybu, kterou jím, nejprve velmi zručně, až s chirurgickým zanícením rozpitvám na drobné atomky masa, ze kterých pracně vylovím VŠECHNY kostičky do jedné. Nedám si pokoj, dokud nejsou všechny pryč, jsem ochotná se v tom i několikrát přehrabat. Výsledkem je zcela studená rybová kaše, kterou já s velkým zalíbením sním.

    Když mě moji hyperkorektní, společensky založení a na správné stolování si potrpící tchánovci viděli prvně jíst rybu, sami odložili příbory a jen mě nevěřícně sledovali...

    superkarma: 0 27.12.2004, 00:41:30

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme