Tak a máme po Vánocích. Pro někoho skončily tři příjemně strávené dny, někdo si oddychne, že největší blázinec z celého roku má konečně zdárně za sebou. 

U nás to bývá tak půl na půl. Jsou za námi tři sváteční dny, vyplněné především rodinnými návštěvami – to je ten standardní scénář. Také však občas míváme za sebou dvaasedmdesát hodin nepřetržitých katastrof a pohrom nejrůznějšího druhu.

Infarktové situace nastávají zpravidla na Štědrý den, to je asi všeobecně známá pravda a skutečnost. Nehody to bývají nejrůznějšího druhu, vznícený stromeček a kost z ryby uvízlá v krku patří ke klasickému repertoáru. Jsou to takové ty pohromy, které se musí zlikvidovat okamžitě, takže po svátcích už na ně většinou jen vzpomínáme, podle rozsahu a povahy buď se smíchem, nebo se zaťatými zuby.

Jenže se občas o svátcích přihodí události neméně nepříjemné, leč v daném okamžiku neřešitelné, takže s nimi chtě nechtě cokoli provést můžete až o pár dnů později. Tak jako se mi manžel směje, že advent považuji za adrenalinový sport, tak si tropí šašky i z důkladnosti, s jakou mám vypracovaný „štědrovečerní minutovník“. A asi má pravdu – občas ke své škodě pojímám Štědrý den jako malé manévry a prověrku logistické připravenosti. Je to koneckonců jeden z mála dní v roce, kdy dodržuji předem daný plán, aniž bych k tomu byla nucena vnějšími okolnostmi.

No, a jedny Vánoce se mi to prostě muselo vymstít. Vzpomínám na ně dnes už jen jako na kuriozitu, ale v hloubi duše vím, že to bylo varování vyšší moci, takové to dloubnutí, aby se člověk vzpamatoval a s ničím to nepřeháněl. A také to bylo jasné potvrzení platnosti Parkinsonových zákonů.

Naše mladší dcera byla tehdy teprve šestitýdenní miminko, starší pochopitelně na Štědrý den ráno jen hořela, takže celý pracně budovaný scénář pro tento den byl úplně nanic. Manžel posadil dcerku do popojíždědla mazlivě zvaného herka a vyrazil směrem na pohotovost, dále pak k rodičům, kde předal cukroví, naložil rybí hlavy na polévku a babičku na hlídání. Domů přijel mírně opařený vodou z chladiče, naštěstí jen na jedné ruce – komu někdy zamrzla voda ve škodovce stodvacítce, ví svoje. Hůře však bylo s herkou, ta odmítla poslušnost a zcela rezignovala na jakékoli snahy uvést ji opět do pohybu.

Tedy já mezi vařením, smažením, kojením, vysáváním, opečováváním maroda ještě běhala do telefonní budky, ano v těch úžasných dobách jsme neměli ani telefon, a organizovala, jak a kdy dopravit rodiče a druhou babičku na štědrovečerní večeři k nám a následně zase do jejich domovů.

Muž mezitím za vydatného naříkání volným tempem strojil stromeček a sledoval pohádky v televizi.

Tohle všechno je celkem ještě normální, ale to, co se začalo dít s postupujícím časem, se už veškerému chápání vymyká. Několikrát se mi podařilo vyhodit pojistky, při pobíhání k telefonu a zpět jsem uklouzla a narazila si důkladně kostrč, dále odešel do věčných lovišť vysavač a taxikář přijel pro rodiče o půl hodiny dříve, než byli domluveni, takže část dárků jsme si rozdali v kvapíkovém rytmu. A večer, když už všechno utichlo, děti spaly a zdálo se, že je konec všem katastrofám, a já si chtěla ohřát ještě kousek ryby, přestala spolupracovat mikrovlnná trouba.

Toho roku byla likvidace vánočních katastrof poněkud náročnější. Manželovo zranění nakonec naštěstí nebylo tak hrozné, jak zpočátku vypadalo, takže sice s brbláním, ale celkem bryskně vydoloval z naší herky zmrzlou nemrznoucí kapalinu a nahradil ji nějakou lépe funkční. Mě v opravně ujistili, že vysavač už nejspíš neožije, a pokud snad by k tomu zázraku došlo, pak jedině za cenu značných finančních nákladů. Mikrovlnná trouba se ukázala být naštěstí lehčím pacientem, po dvou týdnech jsme ji měli zase doma a dosud nás neopustila. Na bolavou kostrč jsem dostala jakési mazání, dcera byla už na Štěpána jako rybička, takže nakonec jsme si mohli říci: bylo to sice trošku divočejší, ale hlavně, že jsme – v rámci možností – přežili a nezbláznili se.

Takže – nezoufejte! Pokud je sedmadvacátého prosince a jste všichni živi a zdrávi, pak vězte, že je vše v pořádku a za kratší či delší čas nehody letošních Vánoc budete považovat za docela povedenou historku.  

Reklama