Reklama

Každá doba s sebou přinese něco nového. A v každé době, byť by byla nová a voněla po nových začátcích, stýská se nám po něčem z té doby, co už tu byla.

Ač mě potěší milá „esemeska“, stýská se mi po dopisech, které se bělostně culily z poštovní schránky a byly na několik stránek. Vždycky jsem si s nimi zalezla do nějakého nerušivého koutku a četla si je několikrát za sebou. Schovávala jsem si je v krabici od bonboniéry. Jejich hlavní kouzlo spočívalo v tom, že byly ručně psané.

Jejich kratší variantou, která ani o píď nekrátí radost z přijetí, jsou pohledy. Pár řádků z cest, na které jsme se vydali. Jsou svědectvím, že i v té dálce jsme si vzpomněli na své blízké. A může, v těch řádcích z cest, být skryta touha pochlubit se, že jsme zdolali vlastní Mount Everest nebo přeplavali moře napříč. Zkrátka dát druhým vědět, že jsme to dali.

Jako hodně mladá jsem podlehla kouzlu hlasu italského zpěváka Erose Ramazzottiho a v jeho „canzone“ získala motivaci, tomuto krásnému jazyku se naučit. A kde jinde ozkoušet „L'italiano“ než přímo na půdě italské. Vydala jsem se sama do slunné Itálie. Bylo krátce po sametové revoluci a celý svět nám byl tak blízko.  Mamka měla strach a táta mi řekl: „Koukej napsat. A vyber nějaký parádní pohled, ať mám do sbírky.“

pohled

Táta pohledy sbíral. Ty nejnovější byly zapíchnuté v předsíni za zrcadlem, aby si je každý mohl v klidu přečíst a prohlédnout. Pak je měl uložené ve velké plechové krabici, roztříděné. Největší hromádka byla „kamarádi z vojny.“ Milovala jsem historky, které ke „kamarádům“ patřily. Táta je nejraději vyprávěl mně, protože jsem se jim vždy smála, i když jsem je znala nazpaměť.

Vzpomněla jsem si na kamarády, když jsem u italského stánku s pohlednicemi vybírala tu pro tátu. Vybírala jsem dlouho a evidentně znervózňovala prodavačku. Ulevilo se nám oběma, když jsem našla tu, na které bylo moře, hory, víno i sýr. Táta měl nejen hodně kamarádů z vojny, ale byl i fajnšmekr. Tak teď už jen známku, která je tečkou na „i“ a pohled tak skutečně dorazí tam, kam má. „Repubblica Ceca,“ pronesla jsem hrdě a pozorovala, jak italské trafikantce spadla brada až na drobnou hruď. Kroutila hlavou a krčila střídavě obočím a rameny.

Smála bych se, ale známku jsem potřebovala víc. Vzpomněla jsem si, jak se mě rodiče mé italské kamarádky, oba vysokoškolsky vzdělaní lidé, ptali, jestli máme v Čechách taky semafory. Ta otázka mě tak zaskočila, že jsem otevřela pusu přesně jako tahle prodavačka a přátelům tak dala o důvod víc k politování, „odkud jsem to vůbec přišla.“

more

Požádala jsem prodavačku o mapu a řekla: „Praga“. S radostným pokřikem se plácla do čela a prst zapíchla do Afghánistánu. Vzala jsem ten její a společně jsme po mapě přejely z Asie do Evropy. „Tak blízko jste?! Není to nebezpečné?“ zeptala se mě.

Zakroutila jsem hlavou a usmála se. Měla jsem v ruce svou vytouženou známkou a už jsem i věděla, co tátovi napíšu na ten krásný pohled s mořem, horami, vínem a sýrem: „Krásný pozdrav z Afghánistánu, posílá tvá milovaná dcera.“